Podle jeho slov utekli s manželkou z Prahy, aby byli blíž synovi a jeho rodině. Sám o sobě říká, že je nyní především křesťanským publicistou a laickým kazatelem. Hlásí se k českobratrské evangelické církvi.

V letošním roce oslavil Pavel Říčan své osmdesáté narozeniny a vyšla mu nová kniha. Její název S dětmi chytře a moudře napovídá, že jedním z témat, kterými se ve své kariéře dosud zabýval, byla výchova dětí. Vedle ní má co říct také k psychologii náboženství, problematice šikany mezi dětmi nebo soužití s Romy.

Nejprve jste vystudoval na Komenského evangelické teologické fakultě teologii. Jak jste se od ní dostal k psychologii?
To je cesta poměrně krátká, protože psychologie bývala kdysi součástí jednak filozofie, jednak teologie, a když se ukázalo, že faráře z různých důvodů dělat nemůžu, táhlo mě to k psychologii. Nejdřív jsem pracoval jako vychovatel učňů na jednom internátě v Kostelci nad Labem, pak jako laborant Psychologického ústavu Univerzity Karlovy. Nakonec mě nechali vystudovat psychologii a zůstal jsem tam ještě chvíli jako badatel.

Čím vás psychologie lákala?
Většinu mladých lidí láká, protože si myslí, že díky ní sami sobě porozumí a pochopí, co se v nich děje. Dříve tuto funkci plnily církve. Katoličtí faráři dodnes nabízejí možnost zpovědi, ale naříkají si, že se lidé málo chodí zpovídat, a když je duše tlačí, běží k psychologovi. A velmi často lidé nejdou ke zpovědi ani tak proto, aby dosáhli odpuštění svých hříchů, nýbrž proto, aby trochu jasněji viděli na svou další životní cestu. Bylo toho ovšem víc, co mě na psychologii lákalo. Začínal jsem u testů inteligence. Postupně jsem se dostal k psychologii osobnosti, nakonec i k psychoterapii?a k dalším nesmírně zajímavým činnostem.

Jak vaše kariéra pokračovala?
V jednasedmdesátém roce mě vyhodil bolševik při prověrkách, kde jsem kádrově neobstál. Bylo to ale velké štěstí, protože jsem se dostal ke špičkovým praktikům, kteří mě naučili klinickou psychologii. Když přišel listopad 1989, otevřela se možnost, abych šel dělat ředitele do psychologického ústavu, ze kterého mě předtím vyhodili. Ředitelování mi moc nešlo, byl jsem už starý na to, abych se začal učit něco šéfovat, ale u výzkumu jsem zůstal. Zaujala mě problematika lidské agrese, a to mě přivedlo k tématu násilí mezi dětmi, k šikaně na školách. Celoživotní zájem o náboženství mě přivedl na teologickou fakultu jako učitele psychologie a v oboru psychologie náboženství jsem – myslím – udělal nejlepší kus práce. Moje kniha „Psychologie náboženství a spirituality" je základní česká práce v tomto oboru, který byl celou dobu komunismu tabu.

Co říkáte na tvrzení, že jsou Češi nejateističtějším národem v Evropě?
Ano. Doktor Příhoda říká, že žijeme ve zpohanštělé české kotlině. Především jde ovšem o odpor k církvím, jenž se teď nešťastně vystupňoval restitucemi církevního majetku, který se týká hlavně katolické církve. Bylo jasné, že ukradený majetek se musí vrátit, to je přirozené, ale měli jsme to nechat na státních úřednících, kteří si mohli od církví kdykoli vyžádat potřebné informace. Místo toho vznikaly různé komise, kde jako by stát jednal se všemi církvemi jako s partnerem – no a hned se začalo říkat, že ty církve mají požadavky, a to moc velké, a byla tu dvacetiletá tahanice. Skončilo to Nečasovým zákonem, který prošel parlamentem horko-ťažko za nesouhlasu velké většiny národa. Hněv na církve trvá, lidovou stranu to bude možná stát slušný výsledek ve volbách a KSČM i ČSSD se tím budou ohánět ještě deset let.

Jaká je situace jinde ve světě?
Odpor proti církvím je veliký nejenom u nás. Je to věc celého křesťanského Západu. Třeba v Jižní Americe je to jinak.  Také například v Koreji církve úžasně vyrostly, i v Číně je spousta nových křesťanů a tak dále. Evropa, to je taková záhadná záležitost. Že by tomu někdo rozuměl, to se nedá říct. Je nám to líto, protože s tím souvisí i úpadek mravů a rozklad hodnot. Zároveň to ale přináší velké duchovní hledání. Křesťanství ztratilo funkci být státotvorným náboženstvím, ztratilo status státní ideologie, která všechny spojovala. Aby někdo vystoupil a přiznal, že nevěří v Boha, to bylo v minulosti velmi výjimečné – a nebezpečné. Dnes má každý člověk svobodu být křesťanem, židem, buddhistou – nebo ateistou. Lidé jsou svobodně náboženští, abych tak řekl. A to je úžasná věc, veliká příležitost pro Evropu.

Jak došlo k tomu, že jste začal učit psychologii náboženství?
Sblížil jsem se s husitskou fakultou, kde mi to navrhli. Neměl jsem však učit budoucí kněze, ale studenty religionistiky. To znamená spíše takovou kritickou psychologii, která nemá za cíl pomáhat náboženství, ale zkoumat ho. Dívat se pod koberec, zajímat se o to, jak to chodí v lidské duši. To mě vždycky lákalo, vlastně už v dětství, protože v teologii, a ještě více v církevní praxi se před určitými otázkami tak nějak uhýbá. Psychologie v teologii chybí, zmizela z ní. Pro staré teology, faráře, zpovědníky bylo psychologické uvažování samozřejmé. Mělo by se do práce duchovních opět vrátit, což se pomalu děje. Duchovní s psychoterapií přicházejí do styku, například prostřednictvím vlastní zkušenosti, kterou přenesou do praxe. V evangelických církvích, nevím, jak u katolíků, se také objevuje možnost absolvovat takzvaný klinický pastorační trénink, který z nich dělá napůl klinické psychology. To je perfektní věc, ale zatím je toho málo.

Co je pro člověka na psychoterapii nejdůležitější? Svěřit se?
To je ta první věc, ta, řekl bych, horní vrstva. Když o něčem člověk hovoří, začíná se mu to samotnému jevit jinak. Každý příběh, když ho převyprávíte, se trochu změní a objeví se vám v jiném světle. Ale vypovídat se nestačí. Někdy se na tom musí pracovat celá léta a psychoterapeut musí mnoho vědět – a také musí mít zkušenost z vlastní cvičné terapie.

Proč jste se začal zajímat o šikanu mezi dětmi?
Přednášel jsem a psal o výchově dětí vlastně celý život, a tak když jsem se po tom nuceném vyhnanství vrátil do Akademie věd, byly mi děti blízké. Téma agrese – jakéhosi pravzoru zla, nebo Zla? – mě fascinovalo. No a byla tady také příležitost, když Středoevropská univerzita nabízela peníze na výzkum některých společensky významných témat.

Jak se vyvíjí problém šikany a jaká byla situace v minulosti?
Před nějakými padesáti lety se to jistě vyskytovalo, ale pojem to byl neznámý. Nemluvilo se o tom, nepsalo. Ve škole byla také větší přísnost a větší kázeň. Odjakživa silnější děti ubližovaly slabším, ale šikany v tom smyslu, jak ji zkoumáme teď, bylo méně. Nikdo to neměřil, ale odborníci i učitelé a pamětníci se v tom shodují. V posledních letech se zdá, jako by převažovala jedna z forem šikany, sociální vyloučení. Objevuje se dokonce tendence nahrazovat pojem šikana tímto pojmem. Nyní teprve vidíme, jak je celý problém komplikovaný. Vždy se předpokládalo, že za šikanou stojí agresor či parta agresorů, které je možné najít – ačkoli se šikana často dlouho tají, oběti se bojí postěžovat si a učitelé bývají pozoruhodně slepí – a usměrnit. Ale co s dítětem, se kterým ostatní nemluví? Kdo za to může? Nikdo mu na první pohled neubližuje, ale špatně snáší izolaci od kolektivu a jeho pohrdání. Někdy to úplně stačí k tomu, aby si ze zoufalství sáhlo na život.

Je nějaké účinné řešení?
Žádné jednoduché. Je to věcí rodinné výchovy, etické výchovy ve škole, věc výcviku pedagogů v praktické sociální psychologii. Mimořádně zajímavé jsou takzvané stmelovací pobyty, kdy s dětmi někam na pár dní vyjede pedagog a psychologové ?a s kolektivem pracují – vlastně nonstop. Krásně to dělá občanské sdružení Odyssea, které spolupracuje s Psychologickým ústavem.

Bývá u agresorů za jejich chováním nějaký problém v rodině?
Bývá to spojeno s určitými vlastnostmi rodin. Mohou to být například rodiny zbohatlíků, kteří se dostali společensky nahoru, ale nemají určitou kulturu, životní styl a zodpovědnost, jež mají jít s bohatstvím ruku v ruce. Takoví lidé mají někdy pocit, že by mělo být jejich dítě ve škole privilegované a došlápnou si na učitele, když něco není podle jejich názoru dobře. To je jedna možnost. Pak jsou tady děti, které jsou agresivní v důsledku násilné a citově chladné výchovy.

Napsal jste také knihu S Romy žít budeme – jde o to jak. Jak jste se dostal k této problematice?
Právě přes zkoumání šikany na školách. Viděl jsem, že romské děti, pokud jsou ve třídě alespoň dvě nebo tři, bývají často zbytkem třídy vnímány jako agresoři. Proto jsem se pustil do knihy. Viděl jsem, že to, jak se romská problematika pojímá, je falešné. Mám rád Václava Havla, ale ti jeho lidskoprávníci pořád mluvili o tom, že je třeba respektovat jejich způsob života, způsob myšlení a kulturu, a to že je základ řešení. Učitelka Helena Balabánová z Ostravy, která pro romské děti nesmírně mnoho udělala, má pravdu, když říká, že jim musíme něco hodně podstatného vzít. Musejí se naučit žít každý sám za sebe. U nich odjakživa platí jeden za všechny, všichni za jednoho, ale určitá míra individualismu je pro život v naší kultuře nezbytná. To jim musíme víceméně vnutit, protože jinak zůstanou na okraji. Komunisté v něčem postupovali lépe. Byla zavedena pracovní povinnost a pro každého byla práce. Také komunistická politika rozptylu nebyla od věci. Bylo jasné, že když začnete privatizovat byty a domy, přijde domácí za romským obyvatelem a nabídne mu peníze, aby se odstěhoval, protože tím stoupne tržní nájemné. Lidé nechtějí s Romy žít v jednom domě pro jistotu, nevědí totiž, co očekávat. Důsledkem je sestěhování Romů na jedno místo. A tím je to horší. Komunisté se snažili je rozptýlit mezi neromské obyvatelstvo s tím, že se nějak chytnou. Často se to povedlo. Hrozné ovšem bylo rozbíjení romských rodin. Když sociální pracovnice zjistila, že je v bytě špína a nepořádek, přišla znovu s esenbákem a dítě putovalo do ústavu. Tím se ničil krásný romský smysl pro rodinu.

Co tedy dělat, abychom jim pomohli?
Tak před dvaceti lety se hodně mluvilo o tom, že není dobré řešení asimilace, ale integrace. Měli by zůstat Romy a být integrováni do naší společnosti, vymýšlela se speciální architektura pro jejich způsob života. Moudrá socioložka Jiřina Šiklová ale už tehdy upozorňovala, že jejich programy a požadavky jsou asimilační. Chtějí žít tím způsobem života, kterým žijeme my, v komfortu a konzumu. Velkou překážkou je rasismus. Najdete ho i v Pelhřimově natožpak v Duchcově, kde jsou Romové soustředěni a soužití s nimi působí ty známé problémy. Základní roli hraje vzdělání, ve kterém potřebují romské děti pomoc, pokud není už rodina sama na dostatečné úrovni. A pak sociální práce s rodinami, zvlášť s romskými matkami. Jenže sociální práce se u nás strašně podceňuje, podívejte se jen na ty ubohé platy. Chce to vysokoškolskou kvalifikaci.

Čemu se rád věnujete ve volném čase?
Já mám vlastně samý volný čas. Něco z něj zaberou vnoučata, něco práce v církvi, články do církevních časopisů. Rád čtu beletrii, momentálně mám rozečtenou knihu od Jana Balabána. Byl to člověk z evangelického prostředí, se skvělým pochopením pro duchovní hledání. Neštítím se ale ani detektivek. V Praze jsme chodili dost do divadla, v Pelhřimově už tolik možností není.

Připravujete nějakou další knihu?
Ještě bych zkusil napsat „Psychologii křesťanské výchovy". Byla by jednak pro rodiče, kteří se o takovou výchovu snaží, ale jsou bezradní, a jednak by nabídla pohled na to, co se přitom vlastně děje. Jak s tím v dnešní době, která je alespoň u nás tak proticírkevně orientovaná, církve zápolí, jak se snaží dětem předat to nejlepší, co jim to ztěžuje a co se s tím dá eventuálně podniknout. Je tady setrvačnost ve snaze dělat to tak, jak se to dělalo vždycky, a to je pro děti nebezpečné, protože co fungovalo ještě před třiceti lety, nemusí fungovat dnes, v době internetové a televizní. Děti ale mají ohromný smysl pro náboženství – pro rituál, možná daleko lepší nežli dospělí. Jak to udělat, aby se neztratil, ale rozvíjel a kultivoval? Jak to udělat, aby se z víry neztrácelo to podstatné?

Profesní životopis Pavla Říčana
Zaměstnání v oboru
1962-1965 Psychologický ústav Univerzity Karlovy, Praha
(výzkum v diagnostice schopností a osobnosti, univerzitní výuka)
1966-1967 Laboratory for Personality and Group Analysis (Raymond B. Cattell), University of Illinois (faktorově analytický výzkum osobnosti)
1967-1968 Fakulta dětského lékařství Univerzity Karlovy, Praha (výzkum dětské osobnosti, výuka)
1968-1971 Psychologický ústav ČSAV, Praha (výzkum osobnosti, výuka)
1971-1990 Kabinet psychologie Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů v Praze
(výuka a klinická praxe, psychoterapie, výzkum psychologie rodiny)
1991 – dosud: Psychologický ústav AV ČR
Současně výuka psychologie náboženství na Univerzitě Karlově (Evangelická teologická fakulta, Husitská teologická fakulta)

Akademická a profesní kariéra
1957 dokončení studia teologie (Komenského evangelická teologická fakulta v Praze)
1962 promovaný psycholog (Univerzita Karlova, Praha)
1965 CSc.
1968 PhDr.
1990 jmenován vedoucím Kabinetu psychologie Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů v Praze
1990 jmenován docentem pro obor klinická psychologie
1991-1992 ředitel Psychologického ústavu Československé akademie věd
1991-1992 předseda Československé psychologické společnosti
2004 jmenován profesorem pro obor pedagogická psychologie