Podle filozofa Ludwiga Wittgensteina spočívá paradox psychologie, vědy o lidské duši, v tom, že vznikla v době, která jakoukoli duši postrádala. Podobně paradoxně se mohou jevit i lidská práva. Všeobecná deklarace lidských práv totiž představuje určité hodnotové vzepětí doby, které jako by se podařilo lidskost dokonale popřít. I to je jeden z důvodů, proč německý profesor sociologie na Chicagské univerzitě Hans Joas považuje koncept lidských práv a s nimi spojené a v poválečné době explicitně vyjádřené hodnoty za to nejlepší, čím se dnešní lidská společnost může pochlubit.

Zmíněný paradox však není – alespoň v případě lidských práv – až natolik paradoxní. Hodnoty totiž nejsou věčné entity, které by existovaly mimo lidi. Mohou vznikat jedině z často traumatických zkušeností jak lidí, tak kultur a společností. A tyto hodnoty lze zachytit nejlépe – byť nepřímo – v příbězích.

Příběh a hodnoty

Příběh z románu Alfreda Döblina Hamlet aneb Dlouhá noc se nachýlila ke konci v Joasově knize Die Sakralität der Person: Eine neue Genealogie der Menschenrechte (Posvátnost člověka. Nová genealogie lidských práv) představuje obtížně uchopitelný, ale mimo jiné i proto tak cenný, byť často vysmívaný koncept lidských práv. Proč by však měl filozof, od kterého očekáváme, že racionálně zdůvodní zastávaný koncept, vzít zavděk něčím natolik málo průkazným, jako je příběh?

Dle Joase proto, že otázky smyslu a hodnot jsou v diskusích či argumentačních střetech obtížně přístupné. Přímým přístupem, který vyžaduje jasné zdůvodnění a objektivní vykázání faktu, jsou nepostižitelné. Současně však jsou tak obtížně zachytitelné, protože představují základ, z nějž při konstrukci takzvaně racionálních a nevyvratitelných argumentů vycházíme.

Všeobecná deklarace lidských práv je příslibem nové skutečnosti, která by v budoucnu neměla připustit podobné hrůzy, jež rozpoutalo nacistické Německo

Naše hodnoty a představy o smyslu tvoří pozadí, na kterém vystupují argumenty zdůvodňující vždy méně zřejmé základní skutečnosti. Příběh, který otázky smyslu nebere frontálním útokem, proto představuje královskou cestu k našim hodnotám.

Úspěšná terapie

Příběh z Döblinovy knihy, na jehož základě rozvíjí Joas „vyprávění“ o lidských právech, je následující. Syn se vrací domů z druhé světové války, v bezpečí domova však nenachází útočiště před trýznivými vzpomínkami. Proto jeho rodiče hledají pomoc u lékařů.

Když jim však žádný lékař nedokáže pomoci a rodiče vidí, jak se jejich syn propadá do bezedného zoufalství, upne se otec k nápadu, který se zpočátku jeví podobně zoufalý jako synův stav. Navrhne synovi i matce, aby se trauma pokusili zvládnout společně tím, že si budou každý večer vyprávět příběhy. Načež si střídavě vyprávějí příběhy, v nichž jsou tematizované nejen úzkosti a traumata válečných let, ale i životní osudy, těžkosti a bolesti ve vztahu matky, otce a syna.

Synovi sice terapie prospívá, ale zároveň se ukazuje, že se příběhy stavějí mezi jeho rodiče, a jejich vztah se začíná pod tíhou vyslovených traumat rozpadat. Rodiče se sami zachránit nedokážou a vztah matky a otce spěje nezvratně ke konci. Díky příběhům však vysvobodili svého syna, který na konci knihy opouští domov, aby začal nový život.

Stahování svatosti z nebes

Dle Joase má zrod lidských práv podobnou strukturu jako Döblinův příběh. Všeobecná deklarace lidských práv vznikla v prostředí kulturních, společenských i individuálních traumat. Je příslibem nové skutečnosti, která by v budoucnu neměla připustit podobné hrůzy, jež rozpoutalo nacistické Německo. Zároveň však vyvolává nové otřesy. Jak se má totiž společnost vyrovnat s dějinami, které právě z hlediska deklarace představují paradigma nelidskosti?

Vznik či objev lidských práv však nelze zúžit na hrůzy 20. století. Dle Joase lze totiž lidská práva vyložit jako potomka posvátnosti člověka, která začala v 18. století. Tehdy společnost procházela hlubokými proměnami, jejichž hlavním důsledkem a zároveň hybatelem byla změna ve vnímání posvátného. Od středověku byla svatost pozvolna stahována z nebes mezi lidi, až se nakonec v době osvícenství stala atributem lidského života. Nejlépe můžeme tento fenomén pozorovat na změně v praktikách trestání. Jednak se v této době stále častěji začínají ozývat hlasy kritizující trest smrti, jednak nastává omezení či zákaz mučení jako metody, jak získat od podezřelého doznání.

Člověk se v procesu vlastní sakralizace stává citlivějším nejen vůči skutkům zločinců, ale i vůči tomu, jak se nakládá s jejich životem

Joas argumentuje proti slavné Foucaultově tezi, podle které v případě těchto zákazů nemělo jít o snahu ušetřit člověku utrpení, ale zavést efektivnější způsoby trestu. Další vývoj měl navíc dle Michela Foucaulta směřovat k institucionalizaci efektivnějšího vyloučení zločinců, bláznů a pomatenců z většinové společnosti. Podle Joase je však tomu přesně naopak. Odmítnutí trestu smrti a mučení vyplývá z poznání, že i největší bídák je člověk, jemuž se my, kteří ho soudíme, spíše podobáme, než nepodobáme.

Povýšení lidské důstojnosti

V době osvícenectví se tudíž nesetkáváme s vylučováním podezřelých živlů z lidského společenství, ale naopak se stále častějšími pokusy o začlenění těch, jimž se ve středověku coby potomkům ďábla dostalo brutálního zacházení. Právě v tomto postupném začleňování nejen zločinců a pomatenců, ale i otroků, jež nastává od 18. a vrcholí ve 20. století, spatřuje sociolog Émile Durkheim povýšení lidské důstojnosti do posvátných výšin.