Současný skotský filosof Alasdair MacIntyre přirovnává ve své nejslavnější knize „Ztráta ctnosti. K morální krizi současnosti“ z roku 1981 moderní svět k prostředí, které bylo stiženo rozsáhlou morální katastrofou. Tradiční morální systémy – ať už ten stvořený antickou kulturou nebo židovsko-křesťanský – se zhroutily; následkem této katastrofy žije moderní západní společnost na jakémsi smetišti morálních hodnot bez kontextu a významu.

MacIntyrovu představu po-katastrofálního stavu můžeme přeložit na pole současné náboženskosti. Přímo jako ztělesnění náboženského chaosu lze přitom chápat fenomén hnutí new age. Toto vnitřně nesourodé hnutí, jehož představitelům je v našich knihkupectvích vyhrazeno tolik přihrádek, představuje určitý mix západních a východních nauk, okultismu, meditační praktik a západní psychologie. Neville Drury, jakýsi apologeta hnutí new age, představuje ve své knize Wisdom Seekers. The Rise of New Spirituality (Hledači moudrosti. Vzestup nové spirituality) hnutí jako výraz západní spirituality vytvářející syntézu toho nejlepšího z dějin východní i západní spirituality s psychologií dvacátého století. Má-li hnutí new age jeden cíl, který sdílejí jednotlivé větve, můžeme snad s opatrností tvrdit, že se jedná o nabídku péče o duši, na kterou se v „tělesné“ konzumní společnosti zapomíná.

Je nicméně klíčové podívat se na to, o jakýže se to jedná typ duše, který má být vysvobozován z chapadel tělesnosti. Jistě není náhodou, že hnutí new age vzniká v relativně těsném sepětí se zrodem humanistické či transpersonální psychologie, jejímž heslem je rozvoj vlastní osobnosti. Syntézou východní spirituality a západní psychologie typu Abrahama Maslowa pak vzniká v rámci hnutí new age pojetí duše jako čehosi božského, co je výrazem hlubších vrstev osobnosti a co musí být osvobozeno z útisku bezprostředního světa. Očištěná duše pak člověka osvobodí k navazování kvalitnějších mezilidských vztahů, k dosažení úspěchu v práci či k vyrovnání se sebou samým, a tudíž i k překonání psychických i fyzických neduhů.

Špína

Protagonista příběhu v sobě živí naděje, že je stejně jako Ježíš či Buddha obzvláště starou duší, jejíž trýznivé zrození do tělesné podoby představuje zkoušku seslanou z nejvyšších míst

Zdrcující kritiku tohoto pídění se po niternějším sebevědomí a po nahlédnutí vlastní božské jedinečnosti, sepsal ve svém nejnovějším románu The Dirt (Špína) aljašský spisovatel David Vann. Autor, který je nadšenými kritiky srovnáván například s velikánem americké literatury Cormakem McCarthym, prokázal již ve svých minulých knihách (z nichž Ostrov Sukkvan vyšel nedávno česky), že jeho doménou jsou ubíjející mezilidské vztahy držící pohromadě nikoliv láskou, ale násilím, které na sobě blízcí páchají. Všechny Vannovy romány včetně toho posledního čerpají velmi otevřeně z autorova dětství a dospívání na Aljašce v rodině, jejíž členové se k sebevraždám i vraždám uchylovali v překvapivě vysoké míře.

Hlavní hrdina Vannovy poslední knihy dvaadvacetiletý Galen žije s matkou, tetou a sestřenicí na statku na americkém venkově, který obhospodařují díky babiččiným financím. Peníze spravuje Galenova matka, která drží ostatní členy rodiny zkrátka, takže Galenovi znemožní uskutečnit si své životní přání, kterým je studium na vysoké škole. Mladý muž pak tráví svůj volný čas čtením ezoterické literatury, Buddhových promluv či Džibránova Proroka. Přitom v sobě živí naděje, že je stejně jako Ježíš či Buddha obzvláště starou duší, jejíž trýznivé zrození do tělesné podoby představuje zkoušku seslanou z nejvyšších míst. A David Vann svého mladého protagonistu vůbec nešetří.

Galenovo přesvědčení o nutnosti zkáznění těla nevede mladého muže k tomu, aby se stal „běžným“ vegetariánem nebo aby zvolil jiné „ne-mainstreamové“ stravovací návyky. Místo toho se rozhodne svůj žaludek zcela umrtvit tak, aby po něm nežádal stravu a on nemusel jídlem mrhat čas. Své tělo se mu podaří vyhladovět na kostru bez energie, neboli se dostane do stavu, který je v západní medicíně označován jako anorexie. A není pochyb o tom, že anorektikem, tedy tím, který netouží, se Galen skutečně touží stát. Je-li však odpírání si jídla v západním světě chápáno jako psychiatrická porucha, vidí se sám Galen spíše jako následovník východních spoře oděných guruů indického poloostrova, kteří prohlašují, že svou energii pobírají z vlastního životního dechu či ze slunečního svitu, a tudíž se během posledních desetiletí nepotřebovali dotknout stravy ani tekutiny.

Galenova snaha odpoutat se od vlastní tělesnosti není dostatečně radikální na to, aby obstál před sváděním své mladší sestřenice. Lekce seslaná z nejvyšších míst vrcholí, když se jeho matka dozví o poměru mezi Galenem a sestřenicí Jennifer a rozhodne se, že soužití čtyř nešťastníků musí skončit. Galenova teta a sestřenice ze situace dokáží vytěžit: vymohou si dostatek peněz na to, aby nenáviděnou farmu mohly jednou provždy opustit. Galenovi pak matka oznámí, že i jejich soužití se nachýlilo ke konci – Galena se rozhodla obvinit ze znásilnění své mladší sestřenice a svého syna přestěhovat do vězení, aby na své farmě měla konečně klid.