David Giles: Psychologie médií. Přel. Helena Šolcová, Grada, Praha, 2012, 185 s.
Po psychologii sportu nebo mezilidských vztahů vydalo nakladatelství Grada v ediční řadě Z pohledu psychologie knihu Psychologie médií Davida Gilese. U nás se zabydlel obor mediální studia, mezi nímž a psychologií panuje spíše napjatý vztah, který skřípe už v samotném zaměření psychologie na jedince a poté v upřednostňované metodologii výzkumu. Média nahlížená psychologickou perspektivou jsou tak příjemným zpestřením nabídky knih zabývajících se studiem médií na českém trhu.
Relativně dostupná speciálně z oblasti psychologie médií je pouze slovensky psaná kniha Psychológia médií autorů Eleny Hradiské, Samuela Brečky a českého psychologa Zbyňka Vybírala z roku 2009. Více už je titulů zabývajících se dílčími tématy, např. snad nejrozsáhlejší, až zprofanovanou oblastí výzkumu psychologie médií antisociálního chování, zejména televizního násilí a jeho působení na děti. Grada je také nakladatelem úspěšného titulu Psychologie reklamy (vyšel již ve čtvrtém vydání). Reklama sice není médium, ale je oblastí, která na médiích parazituje a bez níž by některá média ani neexistovala. Což je argument, proč David Giles věnuje reklamě jednu z kapitol své knihy.
Giles představuje psychologii médií zejména na základě kritiky, která je na ni sesílána. Do svých kolegů se přitom nebojí rýpnout. Zejména odmítavě se vyjadřuje, pokud píše o užití experimentálního výzkumu v laboratorních podmínkách. To dokresluje jeho vlastní jednání. Např. při výzkumu pro-ana fenoménu, což je komunita okolo webových stránek, které propagují anorexii, se jeho studentka vydávala za anorektičku. Rámec knihy tvoří jedna ze zásadních McLuhanových myšlenek, že médium je sdělení. Tyto dva prvky od sebe nelze oddělit, tak jak to bylo v psychologických výzkumech zvykem. Médium bylo chápáno z perspektivy technické funkce (jako nosič doručující obsah), ne jako kulturní fenomén. Při výzkumech násilí ve videohrách tak např. výzkumníci vesměs aplikovali stejné teoretické metody a metodologie jako v případě výzkumu násilí ve filmu a televizi. Zajímavé je sledovat chronologický posun v oblastech zájmu, který je vidět zejména v kapitole věnované novým médiím. Např. prvně byly výzkumy zaměřovány na čas strávený u internetu, nyní na to, jakou činností čas na internetu naplňujeme. Obecnou potíží je u výzkumu médií kontrast rychlosti technologických změn a zdlouhavosti akademického výzkumu.
Jako účelná se jeví volba prezentovat psychologii médií skrze výzkumné tradice – od výzkumu účinku médií k uživatelům médií jako aktivních činitelů – a prostřednictvím témat, o která se psychologie médií zajímá. Tomu odpovídá koncepce knihy, členěné do pěti oddílů. David Giles dnes učí psychologii médií na britské University of Winchester. Jeho pozice bývalého novináře, který vystudoval psychologii, víceméně vysvětluje jeho zájem o tento obor, v němž je kapacitou. V knize prezentuje, snad mimo výzkum pro a antisociálních účinků médií, to, čemu se sám profesně věnuje. A tyto novější výzkumy a koncepty jsou tím nejzajímavějším, co text nabízí. Giles se zabývá účinky médií na jídelní návyky a zdraví konzumentů, tedy kategorií, do níž spadá již zmíněný pro-ana fenomén. Dále výzkumem slávy celebrit a fanouškovství, včetně parasociální interakce, kdy se jedinec chová vůči mediálním osobám, jako by byly skutečné, anebo fenoménem tzv. instantních celebrit, který se k nám dostal zároveň se všemi Superstar a reality show. Rozsáhle se věnuje analýze rámování médii (tzn. téma je prezentováno z určitého úhlu pohledu), která není v sociálních vědách novinkou, ale v psychologii je čerstvou záležitostí. Pozornost byla směřována spíše na rámování sdělení, které sledovalo, opět experimentálními metodami, ztráty a výhody, jež může sdělení přinést příjemci, pokud se podle dané informace zachová.
Co se týče překladu, je až zarážející, jakým překladatelským oříškem se stalo pojmenování oboru kulturální studia, což není případ pouze této publikace, ale vyskytuje se také u jiných odborných knih, které se věnují podobným tématům, např. právě z oblasti mediálních nebo vizuálních studií. Cultural studies jsou tak často překládána jako kulturní studia. Možná se to zdá bohemisticky logičtější, ale kulturální studia jsou v českém prostředí již zavedený termín. Tato nedbalost je pro čtenáře nepříjemně matoucí. Už jen drobností je pak překlad Lasswelovy teorie injekční stříkačky jako injekční jehly, i když je první verze zavedenější a užívanější.
Psychologie médií má spíše učebnicový charakter, proto by bylo uživatelsky příjemnější namísto povídavého shrnutí bodové, v němž by autor vypíchl nejdůležitější myšlenky. To víceméně nahrazuje terminologický slovník, ve kterém jsou vysvětleny základní koncepty z oblasti psychologie médií. Kniha je příjemným a nenásilně podaným úvodem do psychologie médií, kterou představuje co do její šíře. Poukazuje takto na sílu vlivu médií na jedince a jeho sociální chování a – ač spíše nepřímo – také na to, že výsledky výzkumů médií mají velký vliv na společnost skrze to, jak se jich chopí samotná média.
© Martina Macáková
Hodnocení knihy: