Vůbec nemám jasno, jak se formuje mužská role. Dokonce ani na předrevoluční katedře psychologie nás neučili, jak se z malého chlapečka vlastně stává dospělý muž. Jak?

Je zřejmé, že zdroje toho procesu jsou nejméně dva. První z nich spočívá v genetické informaci konkrétního malého muže. Lidstvo je příliš pyšné na to, že je čímsi speciálním, ve skutečnosti jsme živočichové jako každý jiný primát. A stejně jako u primátů i u lidí jsou v genetickém kódu některé specificky mužské znaky zakódované. Muž je agresívnější, aktivnější, je v určitou dobu odolnější, ale zase dříve umírá.

A ten druhý významný vliv?

Existuje samozřejmě sociální vliv. Ten se formuje od samého začátku života dítěte ve specifické interakci s jinými lidmi. Prováděli jsme řadu analýz, kde jsme srovnávali, jak se chovají mámy a tátové k úplně malým, novorozeným dětem. Už tam jsou rozdíly v tom, jestli se jedná o holčičky, nebo kluky, a zda s nimi komunikuje táta, nebo máma. Proto je směšné, abychom hlídali, že ve slabikářích bude genderově korektně napsáno, že otec mele maso. My to dítě k pohlavní roli formujeme od jeho narození svým chováním, tedy tisíckrát účinnějšími prostředky, než jsou věty ze slabikářů. Příkladem takového chování otce je, že dítě jakoby probouzí k aktivitě. Když se otec mazlí s novorozencem, vyhazuje ho do vzduchu, v bazénu ho otáčí od sebe a ukazuje mu svět okolo. Prostě s ním experimentuje, navozuje nové situace. Zatímco u matky je klíčovou vlastností, že dítě naopak stabilizuje. Když dítě zavrní, ona ho přivine k sobě, zahřeje, uspí. Takže rodiče v rané péči o dítě mají vzájemně se doplňující roli.

Nadpoloviční většina dětí dnes ale vyrůstá v neúplných rodinách, často bez otce. Co to s podobnou generací udělá?

Je to skutečně velký problém. Mnoho holek i kluků vyrůstá ve zcela klíčovém období svého života bez jednoho z rodičů. Jenže děti potřebují nutně pro svůj další život vidět pohlavní póly, vidět, jak spolu muž a žena komunikují, jak se hádají, jak se smiřují, jaké mají strategie interakce. Druhým faktorem je nepřiměřená pracovní vytíženost otců, takže u řady dětí vyrůstajících v úplné rodině o ně stejně má otec možnost pečovat mnohem méně než matka. Za třetí – máme feminizované školství. Za čtvrté – v případě rozvodu je od roku 1983 jednoznačně upřednostňována žena. A konečně – naše školské osnovy akcentují ty projevy chování a vlastnosti, které patří k ženské roli.

Má to na děti neblahý vliv?

Nevím, čím to je, jestli autorkami těch učebnic byly ženy, anebo zda si učitelky výběrově volí z učebnic to, co jim víc vyhovuje. Každopádně existuje spousta úkolů, jež by ve škole velmi dobře plnili kluci, ale které nikdy nedostanou. Naše školní osnovy nic takového prostě neobsahují. Kdyby mezi učiteli bylo více mužů, ti by pro žáky vybírali zase „mužské“ úkoly. Dělali by s nimi pokusy, spali pod širákem, hrabali s nimi nějaké červy. Nevedli by je tolik k poslušnosti, spíše ke kreativitě a soutěživosti.

V kterém věku dítě nejvíc potřebuje otce?

Takhle se často ptají lidé, co se rozvádějí. Dítě potřebuje vidět oba rodiče až do své dospělosti. Potřebuje se vztahovat k tátovi i k mámě, potřebuje je vidět v komplementární roli a takový ten dětinský feministický pohled, že otec je vlastně špatně fungující náhražkou dokonale fungující ženy, je scestný. Tento poznatek je často zneužíván ve prospěch střídavé výchovy, jež alespoň do šesti let rozhodně není vhodná. Děti se v situaci střídavé výchovy někdy naučí nehezky lavírovat a zneužívat oba rodiče. Vraťme se k otázce, kdy dítě nejvíce potřebuje tátu. Jsou to dvě etapy: Jedna etapa je mezi třetím a šestým rokem. Dítě v tomto období potřebuje mít dva identifikační vzory, vzor opačného a vzor vlastního pohlaví. Součinnost rodičů dítěti vytváří modely pro jeho budoucí chování. Jak se hospodaří s financemi, jak se v soužití něčeho dobrat, jaké bude mít doma klima, jakou bude schopno v budoucnosti vytvořit domácí atmosféru, jaké rodinné rituály si vytvoří. Druhá důležitá fáze, kdy dítě nejvíc potřebuje otce, je dospívání. Tehdy potřebuje dělat nonkonformní věci, vybočovat a odlišovat se – ale rodinu k tomu potřebuje mít zcela stabilní. Takže rozvádějí-li se rodiče dospívajícího dítěte, je to velký problém, protože najednou on musí být tím stabilním prvkem rodiny, což naruší jeho vlastní identitu.

Co má tedy dělat například osmnáctiletý kluk, jehož od pěti let vychovávají jen maminka s babičkou, a obě jsou navíc hysterické a osobnostně nevyzrálé, a on vůbec neví, jak se má chlap chovat, nezná mužskou identitu?

Pokusím se to zjednodušit do několika kroků. Především by z toho prostředí měl odejít a postavit se na vlastní nohy. Potom by měl získat náhled na to, co se mu vlastně v tom životě stalo. Měl by si o tom něco načíst a sám se v sobě zorientovat. Pak si může doplňovat potřeby kontaktů s lidmi z jiných zdrojů, než je vlastní rodina.

Co nás kromě rodiny a školy nejvíce ovlivňuje?

Z anamnéz konkrétních klientů vidím, jakou roli v jejich životě v dětství sehrála třeba jen jediná návštěva nějakého souseda, kde poprvé viděl příznivou rodinnou atmosféru domova. Voní to tam, je napečeno, nikdo se s nikým nehádá, je tam klid. Nebo jiný případ – dítě z nefunkční rodiny navštíví svého kamaráda a ten je s tátou někde v garáži. A ten vyrůstající bez otce najednou vidí, jak si jeho kamarád při řešení problému povídá s tátou, jak si podávají nějaké klíče, šroubují, spolupracují. A v podobných momentech se to dítě z nefunkční rodiny může rozhodnout, že bude jednou žít takto, ne v konfl iktu. Že si vezme takovou holku, která mu udělá domov. Stává se, že se vezmou dva úplní ztroskotanci a založí spolu fantastickou rodinu, jež je pro jejich děti opravdovým domovem. To bylo dobře vidět v době, kdy jsem se odborně věnovala pěstounským rodinám, které měly vlastní děti a přibraly si k nim další. V některých šlo jen o osvojení řádu (byť zaplaťbůh i za to), v jiných rodinách však dokázali vytvořit skutečný domov. Dokázali dětem poskytnout nejen jídlo, ale i mazlení. Dokázali jim odpouštět drobné prohřešky, roztrhané kalhoty, ujídání z ledničky. Dokázali i hodně problémové děti přijmout takové, jaké jsou. Profesor Matějček kdysi hezky říkal „odpuštění bez odčinění“. To je charakteristika normálně fungující rodiny. Dítě či partnera prostě bereš takového, jaký je. Ten vztah je neměnný, bazální. Když tohle dítě nemá, je to pro ně zcela destruktivní a stále to hledá. Proto je tolik důležité, aby rodiče v nekompletní rodině zajistili dítěti náhradní mužský vzor. Aktivitu, kde je nějaký bezvadný vedoucí nebo trenér. Ať jezdí na prázdniny někam stavět sruby nebo jezdit na kole. Nejde o to, vybrat konkrétní aktivitu, jde o to, vybrat konkrétního muže, jenž by zafungoval jako náhradní mužský vzor. Dnes se bohužel v praxi setkávám se stále větším počtem lidí, kteří říkají, že vůbec nemá cenu si někoho vzít. Úplně ztratili víru v manželství.

Co když chce člověk, jenž vyrostl bez otce, založit ve své dospělosti normální rodinu a fungovat v ní jako dobrý otec? Jak se to má naučit?

Každý má naději být dobrým tátou – protože dítě si ho při výchově také hodně vychovává, jde o interakci. I naprostý drsňák, jenž vyrostl sám a v izolaci, když se mu narodí potomek, tak je přesto vybaven zvýšenou mírou empatie a citlivosti na potřeby svého dítěte. Takže má, pokud bude pozorným a přítomným otcem, šanci být dobrým tátou. A pak je dobře, aby si uvědomoval, že v sobě nemá potřebné modely chování, aby byl citlivější na názory takových lidí kolem sebe, kteří měli normální dětství. Rodina hodně formuje, ale je to jen jedna část formování osobnosti a její stín lze překročit. Stejně silně nás formuje naše vlastní potencionalita, energie a volby, jež máme v průběhu života. A samozřejmě referenční skupiny a subkultury, ke kterým se vztahujeme a formuje nám to osobnost.