„Vzpomínám si, že jsme měli hodinu chemie. V době, kdy už mělo být dávno po zvonění vyslal profesor jednoho ze spolužáků zjistit ke školníkovi, co se děje, proč nezvoní. Za chvíli se vrátil s tím, že chodby jsou plné vojáků a nikdo se nesmí hnout ze třídy," vypráví v rozhovoru pro Deník Jaro Křivohlavý, tehdejší student sexty, který do Roudnice jezdil každý den na kole z Třebenic, kde žil společně se svou rodinou. Patří k těm studentům, kterým se 20.6. 1942 změnil život. Na místo studia jej potkaly brutální výslechy, vězení v Terezíně a nucené práce na těch nejhorších pozicích v dolech.
Tehdejší atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava byla velice napjatá – plná strachu. Bylo necelý měsíc po atentátu na krutého kata Reinharda Heydricha a jen deset dní od vypálení a vyvraždění Lidic. Gestapu tehdy stačila sebemenší záminka k tomu, aby zatýkalo, vyslýchalo a vraždilo.
„Čekali jsme tedy ve třídě, za chvíli přišli dva muži a měli v ruce papír – seznam všech kluků – sextanů. Každého přečetli, museli jsme vstát, zjišťovali jestli jsme všichni. Jeden spolužák chyběl, protože byl nemocný, tak pro něj vojáci jeli domů a z postele ho odvedli do třídy, aby jsme byli všichni. Před budovou byla přistavena nákladní auta. Těmi nás odvezli do Terezína. Tam nás postavili před zeď na prvním dvoře. Nesměli jsme se hnout, takhle nás tam nechali asi tři dny," pokračuje ve vzpomínkách Jaro Křivohlavý.
„Postupně si nás volali na výslech. Až na mě přišla řada. Jednali jsme se mnou takhle: Podívej se na ten dvůr, ti co stojí nalevo od studny, ti se nepřiznali a ty zastřelíme ještě dnes. Ti, co stojí napravo, ti se přiznali a půjdou domů ještě dnes. Tak si vyber, kam chceš. Tím začali. Poté mi jeden z gestapáků řekl: sundej si brýle. A pak začal výslech," popisuje dnes sedmaosmdesátiletý Jaro Křivohlavý.
Po výsleších skupinu rozdělili na menší skupinky, studenti putovali do cel. „Bylo nás pět v cele bez oken, která byla určena pro jednoho vězně. Tam jsme čekali několik dní na konec vyšetřování. Vůbec nevím, jak dlouho to bylo. Pak nám vyholili hlavy, dali nám vězeňské oblečení a přesunuli nás do jiných cel. Tam bylo nepředstavitelné množství blech. V další cele nás bylo šedesát. Na tento počet byl jeden záchod. Pak jsme začali chodit do práce. To pro nás byla ohromná věc, protože nejhorší je, když se nic nedělá, jen čekáte, co bude. Práce byla náplní dne. Ráno jsme v 6 hodin vyšli z Malé pevnosti, byli nás tři, čtyři stovky. Šli jsme do Litoměřic na horní nádraží, odkud nás vlak odvezl do Ústí nad Labem. Zde jsme budovali železnici. V poledne nám dali něco jako polévku. Tak jsme pracovali do 17 hodin a pak absolvovali cestu zpět.
Stávalo se ale občas že jsme nejeli do Ústí, tak si pro nás vymysleli například takovou práci, že jsme v sobotu vozili hlínu ze dvora číslo tři do dvora číslo čtyři a v neděli zase zpět. To byla nesmyslná oblbovací práce. Pracoval jsem nejvíce na té železnici, ale pak také v továrně Glanzstoff v Lovosicích. Tady jsme nakládali a odváželi kaly z odkaliště. Této práce jsme si velice cenili, protože v poledne jsme dostali pár vařených brambor. Tam to pro mě bylo největší pokušení v životě. Jednou se stalo že mě hlídač, když jsme odcházeli, zavolal a poslal zpátky na místo, kde jsme pracovali, že tam zapomněl tašku s jídlem. Šel jsem sám přes celou továrnu na místo, odkud to bylo k plotu jen pět metrů. Ale nakonec jsem neutekl. Bál jsem se, že by pak popravili mojí rodinu. Za 3 měsíce jsem tady zhubl 18 kilogramů," pokračuje ve vyprávění.
„Po nějakém čase jsme se dozvěděli, že s námi proběhl soud, samozřejmě o nás bez nás. Tam jsme byli rozděleni na dvě skupiny. První byla odsouzena k práci pro hospodářství, druhou odvlekli do koncentračních táborů. Měl jsem štětí, že jsem skončil v té první. Zbytek války jsem strávil na Kladensku, kde jsem v dolech pracoval na těch nejnižších pozicích," uzavřel Jaro Křivohlavý.
Do koncentračního tábora se tehdy z roudnické skupiny dostalo 19 chlapců a jedna dívka.
Kolik z těch, kteří byli 20.6.1942 zatknuti v Roudnici, se dožilo dnešních dnů, není jasné. „Každoročně se scházíme na třídním srazu. Nevím, kolik nás tam bude letos, jestli tam nebudu sám," dodal Jaro Křivohlavý.
Tento text vznikl díky usilovné práci Tomáše Rotbauera spočívající v pátrání po archivech i u pamětníků. „Rád bych tímto chtěl vzpomenout na tuto těžkou dobu a přál bych si, aby ani dnešní mládež nezapomněla na dobu okupace," uvedl. Právě od tohoto amatérského historika se Dr. Křivohlavý před časem dozvěděl podrobnosti celého případu i to, proč byl zatčen.
„Při výslechu nás tloukli, zkoušeli jestli něco víme"
Třebenice – Některé další záležitosti okolo zatčení a svého dalšího působení přiblížil Jaro Křivohlavý v rozhovoru pro Deník.
Byl jste Vy a Vaši spolužáci v některé odbojové skupině?
Ne. Žádnou odbojovou činnost jsme neprováděli. Ani jsme neposlouchali zahraniční rozhlas. Nijak jsme se neprovinili.
Jaké přiznání po Vás tedy při výsleších chtěli? Z čeho Vás vinili?
Oni sami nevěděli. Prostě nás tloukli, křičeli ať se přiznáme a čekali, co z nás vypadne.
Vrátil jste se po válce do školy?
Ano. Pan ředitel nám vyjednal na ministerstvu výjimku, přes prázdniny jsme se intenzivně učili a na podzim 1945 už jsme maturovali. Byl jsem připravený. V dolech jsem zřejmě přežil jen díky tomu, že jsem se pořád učil. Například jsem si stále opakoval slovíčka Francouzštiny, nebo jsem sehnal knížku jak psát na stroji a bez psacího stroje jsem se perfektně naučil psát všemi deseti.
Ovlivnil zážitek z války Vaši následující profesní dráhu?
Rozhodně ano. Byla to vysoká škola života. Vždy jsem chtěl studovat filozofii a psychologii. To se mi také podařilo. Studoval jsem ještě angličtinu, chtěl jsem totiž učit. To mi bohužel komunisté zakázali. Takže jsem pracoval ve Výzkumném ústavu práce. Tam mě paradoxně přijali pro obor hornictví. Zabýval jsem se například konstrukcí strojů a provozů z hlediska bezpečnosti – šlo například o barvy. Do té doby nebylo určeno například to, že vypínače mají být červené a že oranžové mají být součásti nebezpečné. Případně, že schody mají být žlutě lemované. Také jsme se věnovali návrhům velínů továren a elektráren po celém světě. Později jsem řešil dopravní značky – grafiku a vliv na psychiku lidí. Nyní se zabývám pozitivní psychologií.
Jaro Křivohlavý
Je český psycholog a spisovatel. Zabývá se psychologií zdraví, experimentální psychologií, logoterapií, pozitivní psychologií a problematikou manželského života. V posledních letech napsal několik knih o odpouštění a o jeho pozitivním vlivu na lidské zdraví. Na Filozofické Fakultě UK vystudoval obory psychologie – filozofie a anglistika, v roce 1950 mu byl udělen doktorát filozofie. Následně se stal kandidátem věd a později mu byla udělena docentura. 15 let pracoval ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce. V období 1967 – 1994 byl zaměstnán v Institutu pro další vzdělávání lékařů v Praze. V průběhu těchto let učil a publikoval v Čechách i v zahraničí.
Co se badateli podařilo zjistit v archivu?
V Roudnici nad Labem bylo tehdy zatčeno 85 studentů z toho 46 gymnazistů a 39 studentů průmyslové školy. Celá tato tragická událost se odehrála díky iniciativě ředitele německé školy v Roudnici Alfrédu Bauerovi, který do města přišel v roce 1940 jako učitel. Stal se vlivnou osobností ve městě, vystupoval jako ředitel školy, dále jako ředitel jatek a také vedl místní kinematografii. Postupně navázal styky i s českými nacisty, on sám byl členem NSDAP a také člen DKV(německý kulturní svaz).
V Roudnici žil společně se ženou Francizkou a měl dvě dcery. Právě dcera Inge, které v té době bylo 15 let byla idolem lásky studenta Dvořáka. Tento student byl označen konfidentem gestapa Razjancevem, jako atentátník, který chce v nejbližší době spáchat atentát na Bauera a jeho rodinu. Bylo to krátce po atentátu na Heydricha a tak ihned po tomto ohlášení navštívil Bauer místní stanici německého četnictva, kde u velitele Maiera celou věc nahlásil. Velitel Maier o celé záležitosti informoval kladenské gestapo.
Velitel gestapa Wiesman společně s velitelem SD Rostockem následně vyrazili do Roudnice, kde 20. června proběhl velký zátah. Ve výpovědi Bauera stojí, že student Dvořák byl údajně naveden od spolužáků a také dále uvedl, že učitelský sbor o připravovaném atentátu věděl a naopak neuvedl, že Dvořák miloval jeho dceru Inge. Bauer označil Dvořáka za duševně chorého jedince. Tento záznam se stal po válce základem vyšetřování. Ve spisu se také nachází informace od Bauera, který uvádí, že celá škola schvalovala atentát na Heydricha a že je zde tajně poslouchán zahraniční rozhlas.
To vše jen situaci ztěžovalo. Následně bylo všech 85 studentů odvezeno do Malé pevnosti v Terezíně, kde byli podrobeni krutému mučení a výslechům. Od některých bylo pod nátlakem vynuceno přiznání. Ze zatčených byli propuštěni jen dva studenti Stříbrný a Lipinský, oba byli členové vlajky, což byla nacistická česká organizace. Soud proběhl v Praze před německým stanným soudem a studenti byli rozmístěni do různých koncentračních táborů po Evropě. Konce války se nedožilo 9 studentů, kteří byli zabiti nebo utýráni. Ti kteří byli propuštěni ještě v době války, byli vyloučeni ze všech škol.
Po válce byl Alfréd Bauer v Žalhosticích 12. září 1945 zajat a souzen před Mimořádným Lidovým soudem v Litoměřicích. Jednání proběhlo v Roudnici nad Labem v hotelu Libuše a bylo předvoláno mnoho svědků. Jeden ze svědků, který svědčil byl i gestapák Oskar Fenkl, znám také pod jménem Thomas Thomsen, dále vypovídal i otec mrtvého studenta Fabián.
Bauer byl odsouzen 23. listopadu 1945 k hrdelnímu trestu, protože působil jako zástupce NSDAP v Roudnici v době okupace, byl dále členem SD a SS. Udal několik osob gestapu, hlavně studenta Dvořáka a upozornil na roudnické studenty, kvůli čemuž bylo 85 osob zavlečeno do koncentračních táborů a 9 z nich zahynulo. Bauer byl popraven v půl desáté večer 23. listopadu 1945. Autor: Tomáš Rotbauer