Vyšetřoval heparinového vraha, rozebíral i osobnost Otakara T., který zavraždil a pak znásilnil devítiletou Aničku Janatkovou. Nyní známý psycholog vydává knihu s názvem Zpovědník vrahů – vzpomínky na svůj dosavadní život i na vyslechnuté příběhy sexuálních delikventů, protkané příklady zhoubnosti minulého režimu i chronických chorob české porevoluční společnosti.
Jako syn českolipského zubaře jsem chtěl být spíš veterinářem, jenže mě z kádrových důvodů nepřijali na jedenáctiletku. Šel jsem tedy na sklářskou průmyslovku do Nového Boru, k vynikajícím učitelům a nadšenému češtináři, který mě uvedl do světa poezie. Po maturitě jsem neměl odvahu hlásit se na filozofickou fakultu, skončil jsem tedy na Vysoké škole chemicko- technologické. Léta 1966–68 byla však zejména v Praze doslova těhotná změnou a plná přednášek Machovcových či Patočkových; na seminářích pořádaných psychology a pozdějšími chartisty Jiřím Němcem a jeho ženou Danou jsem pochopil, čím chci být. Na jaře osmašedesátého roku jsem se setkal se skupinou německých katolických studentů, kteří mi rok nato, už po okupaci Československa, nabídli stipendium ke studiu psychologie a sociologie na katolické univerzitě v Lovani. Z mého odchodu na studia do Belgie však nakonec nic nebylo – Gustáv Husák pohrozil, že kdo se nevrátí do 15. září 1969 do republiky, bude prohlášen za emigranta. Tak jsem se ve Vídni na nádraží otočil a odjel zpět domů. Přestoupil jsem pak zázrakem na pražskou psychologii, kde jsem zažil pomalu se rozjíždějící normalizaci. Když jsem v roce 1974 promoval, byla už situace na fakultě skutečně odporná.
Po studiích mě chtěli přijmout do bohnické léčebny jako klinického psychologa, ale mělo to háček. Ředitelka ústavu mě v závěru posledního pohovoru požádala, abych si na nástup do zaměstnání přinesl stranickou legitimaci. „Tu nemám,“ přiznal jsem jí. „Tak aspoň průkaz SSM,“ slevovala. Jenže já neměl ani ten. Tak mi řekla, ať radši vůbec nechodím.
SOUDRUHU, ZAPRCÁME SI
Nastoupil jsem tedy do Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde jsem byl prakticky proti své vůli vržen do problematiky sexuálních deviací. V ní se mi povedlo dosáhnout něčeho neuvěřitelného – dodnes na základě té zkušenosti fandím mladým lidem těsně po škole, protože věřím, že nadšení je mnohem víc než zkušenost. Já tehdy popřel veškeré učebnicové poučky o neléčitelnosti sexuálních deviací! Dříve sestávala léčba pouze z detence, násilníci byli internováni v léčebně a tlume-ni ženskými hormony, jež snižovaly sexuální tenzi. To jsem považoval za nesmysl – po propuštění ty léky stejně nikdo dál nebral. Začal jsem se skupinovou terapií nijak nemedikovaných jedinců, podařilo se mi ty lidi rozmluvit, donutit je k naprosté otevřenosti k sobě samým, k tomu, aby si přiznali svůj problém a aby ho chtěli změnit, třeba náhradními vzorci, jako místo koitu masturbace. Docílili jsme toho, že místo uváděných 90 procent recidivistů po roce od propuštění z ochranné ústavní léčby jsme ten rok neměli ani jediného! Ačkoli třeba rigidita starých pedofi lů, dědků zneužívajících děti, byla skoro nezměnitelná, bylo nutné je úplně izolovat. Namlouvali si totiž většinou, že „dneska je ta mládež tak strašně zkažená – ty mrchy pětiletý mě svedly a co jsem mohl dělat“. Přivezli nám jednou tajemníka národního výboru a ten na komunitě povídá: „Soudružky a soudruzi, co jsem měl dělat? Ti malí soudruzi a soudružky přišli, sedli si mi na klín a řekli: Soudruhu, zaprcáme si.“ Terapeutická skupina samozřejmě řvala smíchy – tohle byl totiž typický úvodní projev, kdy každý říká: Jsem tady úplně nevinně! Na to mu těch pětadvacet ostatních lidí řekne: Buď klidnej, nevinně jsme tu všichni.
Přitom jsem po celou svou praxi s hrůzou zjišťoval, že každý internovaný spáchal mnohokrát víc než jen to, za co byl odsouzen. Exhibicionisté třeba přiznávali, že na jedno vyšetřované obnažení na veřejnosti připadlo pět set nevyšetřovaných, u pedofilů bývá případů zneužití dvacetkrát víc, než na kolik se přijde, u znásilnění žen je to jedna ku deseti. A drtivou většinu sexuálních deliktů nepáchají devianti, ale lidé takzvaně heterosexuálně koitálně adaptovaní, tedy normální chlapi, co žijí se svou ženou a dětmi. Ale nikdy jsem z těch čísel nepropadl beznaději; ona totiž sexuální delikvence nestoupá, míra patologie ve společnosti je konstantní. V Beřkovicích jsem se ovšem ještě nesetkal s vrahy, „jen“ se sexuálními agresory, homosexuálními pedofilními sadisty nebo s fetišisty. Nikdy nezapomenu na pacienta, který docházel slasti tím, že kradl spodní prádlo z balkónů ve vysokých patrech paneláků. Z fotografií z jeho bytu jsem ovšem zjistil, že je většina toho prádla pánská! Ten fetišista mi to nechtěl věřit, sám nosil jen červené trenky s lampasy; musel jsem se rozepnout a ukázat mu, jak vypadají pánské slipy, aby pochopil svůj omyl. Nejdříve začal zvracet, pak strašně klel. Bylo mi ho líto.
MŮJ PRVNÍ VRAH
Osm let v beřkovickém klášteře bylo báječných, až na to dennodenní dojíždění a vstávání ve čtyři ráno. Pak jsem ale začal mít plné zuby ustavičného tlaku vedení na to, abych vstoupil do strany, a odešel jsem dělat vědeckého pracovníka, klinického psychologa a psychoterapeuta do Sexuologického ústavu fakulty všeobecného lékařství UK. Mimo jiné jsem jako první psychoterapeut v Praze vedl terapeutickou skupinu pro adaptaci mladých homosexuálů ve společnosti. Stali jsme se roku 1962 prvním státem světa, který zrušil trestnost homosexuality, takže po mně naštěstí nikdo nechtěl, abych své pacienty léčil.
V Sexuologickém ústavu jsem poznal svého prvního vraha. Byl to průměrně inteligentní kriminálník a lhář, něco přes třicet let. Zavraždil neznámou osmdesátiletou paní, přičemž tvrdil, že s ní měl i pohlavní styk … Ten případ mnou z mnoha důvodů dost zacloumal. Zmínil jsem v posudku vysokou nebezpečnost pachatele, jež mi byla po sérii testů zřejmá, a oni ho přesto po krátké době propustili. Brzy nato zabil podruhé. Znásilnil a zavraždil vlastní matku.
Ve velkém množství soudních posudků na obviněné a odsouzené násilníky, jež jsem v posledních třech desetiletích napsal, tvoří vraždy asi desetinu. Soud má možnost posudek odmítnout a vyžádat si další, což se občas děje. Velmi si vážím práce poctivých policistů; sám se snažím dělat svoji práci co nejsvědomitěji a použít vždy nejméně sedm diagnostických metod, navíc posudky na pachatele trestných činů vypracováváme vždycky dva, psycholog a psychiatr. Přesto mám v počítači také složku svých omylů. Obsahuje materiály ke třem případům. První se týká dívky, která zněla a vypadala věrohodně, ale nakonec se ukázalo, že nebyla znásilněna. Vyprávěla mi, jak prvnímu dala, druhému nedala, pak jí ho přišlo líto, tak mu dala taky. Takže se podle ní jednalo jen o „takový malý znásilnění“. Ti kluci totiž nevypovídali, jinak by se na vše přišlo dříve. Pak případ vražd stařenek, z nichž jsem podezíral někoho, kdo jen chtěl být slavný, ale na to se včas přišlo. A potom věc, která mě dodnes dost mrzí. Kluk z dobré pražské rodiny zvonil na byty mladých maminek na mateřské dovolené, a když otevřely, rozevřel kabát, pod nímž byl nahý. Dost dlouho jsme o něj pečovali jako o exhibicionistu – a ona to byla úvodní fáze schizofrenie, kterou jsem prošvihl, dílem proto, že pacient skoro vůbec nemluvil. Možná že jsem mohl zabránit chronické duševní chorobě, jež se u toho mladíka pak rozvinula.
NAŠE NYNĚJŠÍ KRIZE
V prvních dvou porevolučních letech jsem se stal mluvčím a tajemníkem ministra zdravotnictví Martina Bojara. Tehdy skokově, hned trojnásobně, stoupla kriminalita v české společnosti, třeba počet vražd v Praze. Já jsem přesvědčen, že ta hrozivě rostoucí křivka kopírovala největší přesuny majetku, k nimž v Česku došlo od Bílé hory, a počet ekonomických zločinů. V rámci divoké privatizace a začátku podnikání se někteří chytráci uchylovali k neplacení faktur, což vedlo k nájemným vraždám, kterými se prý dluhy snadno řeší. Za minulého režimu, kdy jsme všichni brali stejných sedmnáct set měsíčně, nebyl k zabíjení důvod, a teď zase počet vražd klesl, protože už je rozkradeno … K těmhle námezdním vraždám – a to nejsou žádné vraždy z agrese nebo takzvané domácí zabijačky, k nimž dochází prakticky vždy v kuchyni mezi půlnocí a druhou hodinou ranní prostřednictvím nože v ženině ruce – se zhusta začali propůjčovat příslušníci soukromých bezpečnostních služeb. Po revoluci jsem zjistil, že stejně jako existují nájemní vrazi, existují i nájemní soudní znalci. To je strašně smutné. Za normální posudek dostaneme tak deset tisíc – a když k vám někdo přijde, abyste napsali za milión posudek s opačným vyzněním, je všechno už jen otázkou toho, nakolik si sami sebe vážíte. Pachatelé z bohatých rodin jsou třeba často taháni z vězení kvůli údajné nepříčetnosti … Vím, že já tyhle věci nikdy dělat nebudu. Není pak problém odmítnout lidi od Kočkova vraha, kteří mi nabízeli strašné prachy, když ho z toho vysekám, nebo tři bratrance jednoho prince, jenž v Česku zneužil šestnáct dívek a oni pak museli vnucovat znalcům milióny korun. Nikdo z nás asi pěti, co děláme v Praze soudní znalectví v tomhle oboru, jsme je nevzali – jen prý bývalý ministr, který toho násilníka bez rozhodnutí soudu předal justici v Kataru, čímž ho de facto osvobodil. Ten bývalý politik teď údajně v Kataru vlastní hotel a lítá tam na víkendy. Když jsem tehdy, před dvaceti lety, sloužil na ministerstvu, přišli za mnou tři pánové s nabídkou, abych jim podepsal privatizační projekt Knižního velkoobchodu. Jako fyzická osoba, nikoli z titulu své funkce. „Vejvar by pro vás byl deset miliónů,“ povídali. Nechtěl jsem se účastnit ničeho nemravného a vyprovodil je, stejně tak učinil můj šéf ministr. Nakonec si na tom projektu trochu přivydělal tehdejší místopředseda ODS Miroslav Macek. Prý čtyřikrát víc, než kolik nabízeli mně. Taková už je doba.
ANIČKA A HEPARINOVÝ VRAH
Ze všech deviací je nejdramatičtěji prožíváno každé zneužití dítěte, pedofipedofil je stižen největším společenským opovržením. Když se v říjnu roku 2010 ztratila Anička Janatková, blondýnka z dobré pražské rodiny, žil tím případem celý národ. Podezřelý, jehož v úvodní fázi vyšetřovali na svobodě, za mnou přišel, abych na něj vypracoval znalecký posudek. Nadprůměrně inteligentní, skvěle oblečený hezký chlap. Mně bylo prakticky hned jasné, že jde o vraha. V jeho velmi nenucené, sebejisté řeči se objevovala strašná topornost, když o ztracené holčičce mluvil: „O osobě pohřešované Anny Janatkové nemám žádných poznatků.“ Také jako člověk, který žil velmi dlouho v Praze, tvrdil, že netuší, kde je Troja – čtvrť, kde Anna bydlela a kde byla viděna naposledy … Půl roku nato objevili tělíčko dívky s tím, že byla znásilněna. Já tomu případu věnoval pět měsíců studia a práce, Otakar T. se krátce po svém dopadení oběsil v cele. Nevypovídal už, odmítl i detektor lži, takže důvody a podrobnosti jeho zločinu se nikdy nedozvíme.
Ani tenhle muž mi však nebyl nijak odporný. Vůči lidem, jež vyšetřuji, neprožívám takové emoce, byť spáchali cokoli, a snažím se pochopit, proč tak nesmyslně lžou. Ale někdy se hrozně naštvu. V Beřkovicích jsem řval za celých osm let jen jednou – to když jeden pedofil urážel druhého, že je Cikán, zatímco on sám je z německé rodiny, tedy nadřazená rasa. „Pedofi lové jste oba!“ křičel jsem na ně před ostatními pacienty. U heparinového vraha Petra Zelenky jsem zase navrhl státnímu zastupitelství, abych byl z případu odvolán – po stížnosti tohoto „zdravotního bratra“, který si říkal sestra, že jsem na něj byl hrubý, jsem si už nebyl jist, jestli dokážu zůstat nepředpojatý. Ten člověk, vrah minimálně osmi lidí, byl rarita – jemu nešlo o zabíjení samo, ale o to, aby viděl zoufalství a bezradnost lékařů, kteří vůbec netuší, co se s jejich do té doby stabilizovanými pacienty děje. Ve svém vyšetření jsem jako „Péťův“ hlavní motiv k činu určil cynickou škodolibost.
KULTURA? NEJLEPŠÍ PSYCHOTERAPIE
Nejvíc mě však dnes popouzejí matky, jež v rozvodové situaci donutí systematicky lhát své děti. Třeba když je nutí ke křivému nařčení otce nebo otčíma ze znásilnění. Mají totiž zálusk na mužovu chalupu nebo jiné obohacení: „Zveš si ráda spolužáky na chatu? Tak mi musíš trochu pomoct …“ Dojde té matce, jak svou dceru ničí, když z její sexuality dělá zboží? A strašlivě mě naštvali dva rodiče vysokoškoláci, kteří nedávno utrápili svého synka – hojně medializovaný případ snad ročního mimina, jež osleplo, má poškozený mozek a celý život stráví v ústavu. Můj zeť je pediatr v Motole a vím, jak jsou ti kluci neonatologové dlouhodobě vyčerpaní – každou chvíli sebou při operaci dětského srdíčka někdo z nich sekne. Tomuhle konkrétnímu batoleti operovali srdce třikrát, zachránili ho – a vlastní rodiče ho pak skoro zabijí dušením a bitím, protože otec s tituly před i za jménem nechce být rušen dětským pláčem, když si čte Sartra v originále. Tohle byl velmi drsný případ, po takových si jako terapii ordinuji divadlo nebo četbu současné české beletrie, fi lozofi e a poezie, třeba Holana.
Kvalitní kultura je nejlepší psychoterapií psychoterapeuta. I když třeba po sledování šestadvaceti hodin videozáznamu tuzemského porna, sadomasochistického mučení malých kluků, na které jsem nedávno psal sedm posudků na zadání „zhlédněte a popište“, ani ta kultura nepomáhá. Momentálně mě víc než cokoli jiného nadchlo Obamovo vítězství v prezidentské volbě, a především jeho následný projev k národu, nebo spíš ke světu. Ten budu pouštět jako výukový materiál svým studentům na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy – brilantní show skvělého řečníka, jež působila tak spontánně, že jeho příznivci museli brečet jak želvy. Ten chlap je zázrak, první psychoterapeut světa – právě teď, chvíli po výročí VŘSR, mi připomněl, jak Ameriku miluji. Ve svém projevu parafrázoval moje životní krédo: „Celek je víc než součet částí.“ To je základní teze gestalt psychologie. I my bychom si měli vážit, že patříme do toho správného, euroatlantického celku, a přestat koketovat s tím, že nám Temelín dostavějí Rusové. Mně ostatně už dávno stačí radovat se z tak říkajíc malých věcí – tolikrát mi nabídli úplatek, a já ho nevzal, tolikrát ho požadovali, a já ho nedal, vykradli a zdiskreditovali mi firmu a nezaplacené faktury našich klientů mě donutily okrájet ji na minimum, ale já se nepoložil … Vyšetřoval jsem nejbohatší lidi téhle země a nebyli šťastní – často už věděli, že klanění zlatému teleti je omyl. Pro mě je důležitější, že mě vnuk tituluje „děda-kamarád“ a že s těmi dětmi zažívám ohromnou legraci. Tuhle vylezla na naší sudetské chalupě moje pětiletá vnučka z dřevěné kadibudky a ptá se mě: „Dědo, promiň, ale kde si na té toaletě můžu umýt ruce?“ No není ten život sranda?