Psychologie nepoctivosti

<!--

Kultura

-->

Psychologie nepoctivosti

Jak drahá je nepoctivost - proč každému lžeme, hlavně sami sobě. Pod tímto názvem vydalo velmi zajímavou knihu nakladatelství PRÁH. Jejím autorem je Dan Ariely, americký vysokoškolský profesor. Práce se opírá o jeho dlouholetý výzkum v oblasti, která není až tak známá. A protože autor je zkušený publicista, kniha je čtivá a o nějakém suchém popisu výzkumu nemůže být řeči.

Když jsem ji před časem četl, nemohl jsem si nevzpomenout na časté sledování zpráv o menších i větších podvodnících, kterých kolem dokola není zrovna málo. Člověk slyší: občan ten a ten, zaměstnanec státu, vybíral legálně pokuty od provinilců, ale vybranou sumu peněz si ponechal. Zaměstnankyně středního věku, vzdělaná, si za několik málo let převedla z účtu obce na svůj účet peníze, za které si pořídila velký rodinný dům. Ale to nebylo nic proti tomu, když dva občané poslali na jiný svět svého přítele, neboť měl nejenom u sebe, ale zejména doma doslova velký majetek.

Ponechme stranou morálku, se kterou jsou v hlubokém rozporu všechny zde tři uvedené příklady, neboť lidem v takových případech je zřejmě lhostejná. Při čtení o podobných případech člověka nutně napadne: to ti provinilci neuvažovali o tom, že jejich skutky budou odhaleny? Určitě, ale touha po prospěchu byla silnější. A protože naše doba netrpí nedostatkem podobných jevů, přečtení knihy, o které je řeč, poskytuje docela zajímavý pohled na problematiku. Ale aby nedošlo k nedorozumění: v knize se nejedná jenom o těch, u kterých převážila touha po velkém zisku nad obavou z rizika, ale i o nás všech ostatních, kterým občasné »malé hříchy« nejsou zcela cizí.

Hned na úvodní stránce autor cituje výstižný citát amerického komika Groucho Marxe: »Existuje způsob, jak zjistit, jestli je člověk poctivý - zeptejte se ho. Když odpoví ‚ano‘, je to podvodník.«

Člověk si při čtení knihy najednou uvědomí, že se dostal do světa dosud mu málo známého – do sféry psychologických výzkumů na univerzitách, jak je to vše organizováno, co všechno a jak se zkoumá atd. Zdaleka nejenom jednou by člověk autorovi zatleskal, byť mu nastavuje zrcadlo, které pokaždé nevrací zrovna sympatickou tvář. V závěrečné 10. kapitole pod názvem Napůl optimistický závěr: nepodvádíme dost! autor mimo jiné napsal toto: »V průběhu celé knihy jsme mohli sledovat, že poctivost i nepoctivost vycházejí ze směsice dvou velmi odlišných druhů motivace. Na jednu stranu  chceme podváděním něco získat (to je racionální ekonomická motivace), na druhou stranu rádi sami sebe vnímáme jako obdivuhodné lidské bytosti (to je motivace psychologická)... V podstatě se dá říci, že dokud nepodvádíme zas tak moc, vlk si (trochu) smlsne, ale kozy neubude. Dokážeme využít výhod, které nám nepoctivost přináší, a zároveň si zachovat příznivý obrázek sebe samých.« (s. 182).

Mohu se samozřejmě mýlit, ale předpokládám, že z deseti čtenářů těchto řádků jich devět řekne: autor má pravdu. Ale velká trápení společností nejsou ovlivněna především tím, jak »špatných« je více než devět desetin populace, ale tím, že ten zbytek nemá velmi často žádné zábrany pro své »bezmezné nepoctivosti«.

Ale vrátím se na začátek knihy. Obsah pojmu »podvádění« je široký - patří sem i nemluvit pravdu, lhát - jistěže s dosahem od bezvýznamností až po velmi ošklivé důsledky. Dan Ariely cituje z knihy Jeroma Klapky Jeromeho Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) z roku 1889:

»Kdysi jsem znal jednoho mládence, moc svědomitý člověk to byl, a ten, když se dal na muškaření, tak si umínil, že svoje úlovky jakživ nezveličí více než o pětadvacet procent. ‚Když chytím čtyřicet ryb‘, říkal, ‚tak budu lidem vykládat, že jsem jich chytil padesát, a tak podobně. Víc lhát nebudu, protože lhát je hřích‘« (s. 28).

Velice mne zaujal způsob výzkumu těchto jevů. Z velkého počtu příkladů uvedu ten nejjednodušší, kterým kniha začíná. Výzkumníci mají za úkol sledovat, zda skutečně lidé jako autor, jako i my všichni poctivci, opravdu jsme náchylní sem tam švindlovat, neboť z toho nám plyne nějaký prospěch. I ten náš citovaný rybář z toho prospěch má, vždyť je předmětem obdivu. Ze studentů – dobrovolníků (ale nejenom ze studentů) se vytvoří několik skupin. Během 10 minut mají vyřešit několik úkolů. Například v uvedeném případě z mnoha čísel (s přesností na dvě desetiny, aby to nebylo tak jednoduché) vytvořit dvojice čísel, jejichž součet činí deset. Čím více takových dvojic, tím lépe. Lidé z kontrolní skupiny po deseti minutách odevzdají vyplněné tabulky přítomné asistentce. Členové skupiny druhé ale vyplněné tabulky neodevzdávají (ty se skartují hned na místě, takže jakýkoli důkaz o skutečném výsledku chybí) a sdělují dosažené výsledky pouze ústně. Funguje to na bázi důvěry. A co se běžně ukazuje? Ve srovnání s kontrolní skupinou jsou výsledky druhé skupiny zpravidla lepší až o polovinu. Byli účastníci nepoctiví? Jistě, jak jinak. Vždyť obě skupiny byly sestaveny tak, aby byly srovnatelné.

Podle psychologů se přístup k nepoctivosti skládá ze tří základních prvků: 1. zisk, který z činu lze vytěžit, 2. pravděpodobnost dopadení, 3. očekávaný trest v případě dopadení. Porovnáme-li první složku (zisk) se druhými dvěma (možné ztráty), racionální lidská bytost uvažuje, zda se jí vyplatí daný záměr spáchat, nebo ne (s. 18). Máme-li na mysli skutky většího dosahu, naštěstí mnozí možné riziko nedocenili a ocitli se tam, kam za podobné činy patří. V životě už to tak chodí: zlo zcela vyloučit nelze, ale nebýt rizika, bylo by těch darebáků daleko více. Kniha se věnuje především tomu, s čím se autor v praxi, ve svém okolí setkával nejčastěji -  s drobnějšími podvody nejrůznějšího druhu a v nejrůznějších sférách lidské činnosti: od lékařských ordinací, vysokých škol, nejrůznějších služeb až po sféru bankovnictví. A v souvislosti s uvedeným se docela dost dozvíte o realitě v těchto i v jiných oblastech v USA, ale i v jiných zemích. Zaujme například i nám všem tak blízká oblast zdravotnická: lékaři a pacienti. Nepotvrdilo se kupříkladu, že náš známý doktor na rozdíl od doktora neznámého nebude k nám nikdy přistupovat »z pozice ekonomické výhodnosti«. Popisuje se případ, kdy doktor svému příteli nasadil dražší plomby i tam, kde dražší barva stejně není vidět.

A protože nejsme svatí, jsme sami nejenom svědky, ale i účastníky takových případů. Nedávno jsem se setkal s několika přáteli »na kus řeči u piva«. A tam v družné debatě se semele kdeco. Přišla řeč i na malé a velké podvody. Těch poznatků, o kterých se nepíše (neboť je jich příliš mnoho a svým dosahem nejsou významné), není zrovna málo. Byla řeč o prodejích a opravách automobilů, o řemeslnících, službách, doktorech atd. Jistěže to není tak, že člověk na poctivce nenarazí. Naopak, ti převažují. Ale ani vykuků, podvodníků velkých kalibrů není málo. Takový už je svět, jiný nebyl a ani nebude. Jejich účastníci rovněž uvažují podle formule: prospěch – riziko – trest. Mohli bychom k tomu připojit: nicotný prospěch – velká ostuda. Co by měli dělat ti, do jejichž kompetence »velké zlo« spadá? Vše pro to, aby riziko ze zlých činů odrazovalo v míře daleko větší, než je tomu v přítomnosti.

Dimitrij CHOMA

Leave a Reply