Psycholog a bývalý ministr kultury Jindřich Kabát napsal knížku Psychologie komunismu (Práh 2011). Z jeho rozhovoru pro čtvrteční přílohu Salon deníku Právo se lze domnívat, že na rozdíl od mnoha jiných tendenčních a ideologických opusů půjde tato práce docela nelítostně až na kost, nebo ještě dále. Zastavme se u několika zajímavých momentů.

Kniha vznikla na základě přednáškového cyklu po Spojených státech amerických, při němž posluchači kladli naprosto elementární otázky. Nebudeme asi daleko od pravdy, domyslíme-li si, že to byly otázky, které v sobě neskrývaly návod k únikovým odpovědím, jak je u nás národním sportem. Kabát přiznává, že svou knihou chce vyprovokovat pamětníky, kteří o minulosti nechtějí mluvit. Důvodem je, že třeba sami rodiče nevědí, co svým dětem o té minulosti vlastně říci. Navíc mnoho lidí s sebou vleče z minulosti břemeno, s nímž se dosud nevyrovnali. A děti by mohly mít – podobně jako mladí Američané – otázky logické, leč docela nepříjemně „na tělo“.

Pocit frustrace

Co se poznání zdrojů současného extremismu týče, Kabát soudí, že v naší společnosti se odedávna dost mlžilo, na úkor přesného pojmenování věcí, názorů a programů. Vzniklé politické kompromisy tak pouze kombinují mlhu se smogem a pološerem a vyžadují usilovné vypouštění inkoustových oblaků při obhajobě neobhajitelného a vysvětlení nevysvětlitelného. To pak v oněch elementární otázky kladoucích mladých lidech nutně vyvolává pocit frustrace, odkud je k extremizovanému vidění světa již jen kousek.

Kabát soudí, že v naší společnosti se odedávna dost mlžilo, na úkor přesného pojmenování věcí, názorů a programůKabát jde k meritu normalizační psychologie, když popisuje používané obranné mechanismy, pnoucí se k té době. Šlo o škálu prostředků: agresi, bagatelizaci, idealizaci předchozích hodnot, racionalizaci, včetně strategie hledání jiného nepřítele, respektive špatností na druhých.

Můžeme se asi právem domnívat, že zde koření nepěkný úkaz, přetrvávající dodnes, totiž cílené osočování nějak „vyčnívajících“ osob z různých nešvarů. V tom si rozumělo „znormalizované“ občanstvo s představiteli tehdejšího režimu, protože prostý pokus „žít v pravdě“ (nemluvíme o dokonavosti!) znejisťoval či dokonce svým způsobem ohrožoval jedny i druhé. Proto se jim nalezením „společného nepřítele“ tak ulevilo. Možná i proto bylo tak málo těch, kteří „ohrožovali klid impéria“.

Kořeny korupce

Kabát odvozuje kořeny současné podoby korupce neideologicky. Nefungující ekonomika dala spontánně vzniknout systému doplňkových služeb. Z korupce se stala státem mlčky tolerovaná součást životního stylu. Jakmile se k němu přidala mravní otupělost, stal se rezistentním jak za „reálného socialismu“, tak i za „tržního kapitalismu“.

Osvědčená strategie oportunistického a cynického pragmatismu s možnostmi trhu ještě vzkvétá a má tendenci prosazovat se nikoliv jako mlčky trpěná, ale dokonce jako zjevná norma chování. To však již vyžaduje vědomé „žití ve lži“, v něčem, co osobnost vnitřně rozežírá a nevratně pozměňuje. Nejhorší variantou pak je, když se člověk stane oportunistou promyšleně a záměrně, kdy je mu všechno jedno, jen když bude mít zisk.

Politická impotence

Po listopadu 1989 se ve společnosti na krátko objevil dlouho postrádaný pocit, že se společnost podílí na správě svých věcí a že to má smysl. Od té doby podle Kabáta opět nastává postupné odosobnění politického života. Mizí ideje ve smyslu uznávání jistých principů, pravd a cílů. Politické strany mají pouze mlhavé představy o cestě k moci a k možným koalicím, proto staví své programy jako v podstatě zaměnitelné, ve skutečnosti prázdné, protože nevyznávají žádné vyšší hodnoty.

Současná společnost nedokáže podle Kabáta předat člověku to podstatné: smysl života a reálný podíl na správě věcí s druhými lidmi

Současná společnost je podle Kabáta jen funkčním konglomerátem nejrůznějších nástrojů výroby a moci, které i při svém nejlepším možném zautomatizovaném fungování nemohou vytvořit pro člověka více než servisní systém. Nedokážou ale předat to podstatné: smysl života a reálný podíl na správě věcí s druhými lidmi.

Proto Kabát soudí, že je potřeba poznat ony „situační klíče, které z normalizace přetrvaly“, a tak jim odejmout jejich kouzlo. Veřejné mínění by pak mělo prosazovat hodnoty a ideje, a ne jen stupidně „vnímat“ skutečnost. Taková změna společenského vědomí by pak činila nesnadnějším opakováním oněch normalizačních prohřešků, jejichž dědictví v současnosti tak trýznivě pociťujeme.