Řidič? Psychologie jeho chování by stála za podrobnější rozborFoto:  pixabay.com, CC0 Public domain

Český řidič je podivuhodný tvor. Za běžných okolností, když se nikdo nedívá, jede jako adept na kurz formule jedna. Hasí si to neohroženě krajinou, vesnice, nevesnice. Ale jak zblikne někde policejní uniformu, nastává totální přerod osobnosti.

Na místě, kde je padesátka, jede tak maximálně třicítkou, aby bylo vidět, že nejenom drží vyhlášku, ale jde daleko za hranice všeho, co se po něm chce. Na první pohled je neuvěřitelně snaživý, ohleduplný a odpovědný. Jakmile ovšem policista ve zpětném zrcátku zmizí, nabere zase otáčky a fičí si to vesnicí devadesát. 

Daniel Raus: Odpustky na silnici

Vložit na svůj web

Psychologie toho chování by stála za podrobnější rozbor. Občas nad tím medituju a říkám si, že špatné svědomí vede možná k nepatřičné úslužnosti. A čím je svědomí horší, tím je rychlost před přihlížejícím policistou nižší. Bude to nejspíš jakési podvědomé vyvažování zla dobrem. Cosi jako dopravní odpustek. 

Nachomejtl jsem se před časem k diskusi, ve které si ministr dopravy postěžoval, že na kritická místa je problematické dávat policistu. Okamžitě tam totiž zkolabuje doprava, protože všichni jedou z ničeho nic neuvěřitelně pomalu. Nemá to prý řešení, český řidič svoje chování jen tak nemění. Zlozvyků je přitom vícero. 

Přesto bych neztrácel naději, věřím v možnost pozitivní změny. Jen je třeba na ní začít pracovat. A tak jsem nedávno osvětově zapůsobil. Bylo to rozhodnutí více méně impulzivní, došlo k němu ve chvíli, kdy si vykračuju po přechodu a pár centimetrů ode mě zablokuje jakýsi šílenec, řídící luxusní fáro. Přede mnou babička o holi, málem dostala infarkt, poskočila jako Sergej Bubka. 

Jdu k okénku a povidám řidiči: pane, tyhle bílé čáry znamenají, že se tudy chodí. Říká se tomu přechod pro chodce, lidově taky zebra. Auta na něm dávají přednost chodcům, je to běžná praxe i v jiných městech. Řidič na mě nejdřív nevěřícně zíral, pak se otočil ke spolujezdci a povídá: já mu snad rozbiju držku. 

Pochopil jsem, že není vhodná chvíle pro moji osvětovou činnost. Radši jsem se rozloučil a po onom přechodu hrdě odkráčel před očima onoho poněkud nervního majitele luxusního bouráku. Vzápětí jsem slyšel skřípění pneumatik, jak se dal zase bystře do pohybu. 

Zkouším odhadnout, jak rychle jede asi před stojícím policistou. Tipuju patnáctku, maximálně dvacítku. Menší odpustek to podle mě nebude.