Jsem si vědom jistých úskalí, jestliže začnu hrát na strunu sportovní psychologie. Přesto se jako bývalý trenér odvažuji psát tento text, který vnímám jako první díl seriálu o „sportovní psychologii týmových her“. Přijměte jej prosím jako výkop či vhozenou rukavici.

Důvodem k tomuto troufalému činu je přesvědčení, že trenéři potřebují diskutovat a pojmenovávat psychologické souvislosti ve sportovní hře. Proč? Protože drtivá většina graduovaných psychologů ví o podstatě týmových her ještě daleko méně než někteří osvícení trenéři o psychologii. Navíc „hráčská šatna“ má svoji magii a do ní se dostávají psychologové jen těžko.

Na druhé straně i v tomto směru vzdělání trenéři pociťují jako troufalost, možná i drzost, vnímat sebe jako psychology. Abychom tedy donekonečna neomílali výrok „je to o hlavě“ a nic víc, je třeba pustit se do mapování tajemné oblasti psychologie hry.

Prozatím zůstává osvědčenou zkušeností z praxe, že nejdůležitějším, byť laickým psychologem v týmových hrách je trenér. Někteří trenéři mají své poradce, konzultanty nebo oponenty z oblasti psychologie či mentálního koučinku.

Pro mě osobně jsou v prvé řadě nepřekonatelnými učiteli psychologie Homér, Dante, Shakespeare, Komenský, Goethe, Dostojevskij, Hemingway, z nichž některých se dovolává i sám Carl Gustav Jung, jeden z největších psychologů 20. století.

V popisu lidských povah a situací od jmenovaných velikánů jsou odhalovány obecné vzorce lidského chování, které se opakují po tisíciletí, objevily se v knihách, v dramatických okamžicích světových dějin a je možno je rozpoznat i v příbězích sportovců dnešní doby.

Jejich nesmrtelná díla mají jednu nespornou přednost: nečiní si nárok na objektivitu. Autoři do svých děl vtělili znalost života, kterou společně s uměleckou kvalitou prověřil čas.

Podobně nahlížím na úlohu sportovní psychologie. Její poznatky si rovněž nemohou činit nárok na objektivitu, ale musí inspirovat a vybízet k jiným trenérským pohledům. Dále vycházím ze svých trenérských zkušeností i z poznatků, které jsem nabyl v diskusích s kolegy.

Jistě hrozí i nebezpečí, že trenéři vycházejí ze sebe (nevyhnul jsem se tomu v minulosti ani sám) a domnívají se, že jsou bez jakýchkoliv pochybností znalí toho, jak je to s psychikou hráče a co je mu ku prospěchu. To někdy vede k opomíjení jedinečnosti člověka, což vychází ze zcela mylného předpokladu, že všichni lidé jsou stejní.

Vrátím se tedy ještě jednou naposledy k newyorskému summitu „Leaders“, kde se prezentoval mozkový trust světového sportu. Jeden diskusní panel se týkal psychologie sportu. Ramel Smith, psycholog týmu NBA Milwaukee Bucks, tvrdí, že psycholog musí projít všemi složkami života družstva, včetně kondiční a herní přípravy na sezonu, aby pronikl do nitra činnosti týmu.

Při příchodu do družstva si musí nechat schválit trenérem, že může mluvit s hráči, přičemž trenér musí být informován o všech jeho krocích. Jedna z jeho hlavních zásad zní: „Řešte věci v daný moment, ne do minulosti či do budoucnosti“.

Dále tvrdí, že psycholog by měl být jakýmsi trenérem trenérů. Trevor Moawad, mentální kouč týmu amerického fotbalu Alabama Crimson, k tomu dodává, že přestože jsou kouči pod obrovským tlakem aktuálních výsledků, takže nutně dělají chyby, psycholog musí pomáhat naplnit misi kouče. Jeho úlohou je dostat hráče na vlnu trenérského uvažování, resp. pomoci realizovat jeho trenérské záměry.

To je v podstatě i mé přesvědčení: trenér je pro hráče nejdostupnějším psychologem, protože s nimi prožívá vypjaté situace. Pokud navíc trenér spolupracuje s psychologem-specialistou, musí být cílem obou „sladit krok“, nikoliv realizovat „knížecí rady“ psychologa.

Snahou trenéra by mělo být vytvořit si vlastní mapu psychologických problémů, které odhaluje vtréninku a ve hře. Dokázat odlišit problémy, jež by měl řešit trenér sám, a které jsou na diskusi s odborníkem. Tomu by ovšem měl umět formulovat problém, či položit správné otázky. Cítění trenéra je z hlediska psychologie rozhodující, přičemž trenérské soužení není „jen o hlavě“, ale „také o srdci“. Nejen o poznatcích, ale také o citu. Lidská emocionalita a rozum nejsou v tomto směru protihráči. Ale to už je úvod do druhého dílu o psychologii hry, který přijde za několik týdnů.

Příště zase trochu lehčí žánr...

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Kiki a Maki? Na pohřbu se slaví a zpívá

Volejbal se v uplynulém týdnu zase jednou dostal na první stránku deníku Sport. Důvodem ovšem nebyl sportovní úspěch, ale informace o konci jednoho z nejlepších počinů, jaký…

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Ancelotti věří především vlastním očím

Summit s názvem „Leaders“, konaný nedávno v New Yorku, mi přinesl inspirace, které přeji všem trenérům a manažerům ve špičkovém sportu. Dříve, než se podaří uspořádat podobnou…

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Zahraniční žoldáci, táhněte domů…

Trenérem fotbalové Sparty zůstává Zdeněk Ščasný. Je veřejným tajemstvím, že vedení klubu zvažovalo i trenéra z ciziny. Jelikož mám několikanásobné zkušenosti s angažováním…