Projekt organizuje od konce roku 2007 občanské sdružení Asistence. Z počátku se do něj zapojovali především osobnosti veřejného života. Studenti se projektu účastní již pátým rokem. Cestovat na invalidním vozíku si však může vyzkoušet kdokoli, kdo má zájem.

„Projekt nabízí lidem, kteří nemají představu, jaké to je pohybovat se po Praze na invalidním vozíku, zkušenost cestovat jako vozíčkář a za doprovodu asistenta se dopravit z domova do práce a pozorovat, jak se jejich cesta mění,“ vysvětluje autor projektu Erik Čipera z Asistence.

Metrem z Malostranské do Stodůlek? Nemožné

Studenti vyrazili po skupinkách do ulic Prahy v zimním semestru. K dispozici měli invalidní vozík, na kterém se střídali. Kromě testování přístupnosti veřejného prostoru a dopravy a sledování reakcí lidí na člověka na vozíku se také učili asistenčním dovednostem. Nejúspěšnější prací se stalo pojetí trojice studentů Martiny Klimešové, Vladimíra Vajce a Mariána Vanka.

Jejich trasa vedla z Vyšehradu přes centrum na Malostranské náměstí, odkud chtěli jet tramvají na stanici metra Malostranská. Dále měli v plánu vydat se metrem na Můstek, přestoupit na žlutou linku a jet na stanici Stodůlky. „Bohužel jsme se tam nedostali, jelikož v metru na Malostranské není výtah a není možné se na vozíku do vestibulu nijak dostat,“ vypráví zástupce vítězné skupiny Marián Vanek. „Nezbylo nám než se vrátit zpět na Vyšehrad. Předem jsme si ale nezjišťovali nízkopodlažní spoje, a protože se začalo připozdívat, museli jsme jít část cesty pěšky, jelikož bychom dlouho čekali na bezbariérovou tramvaj,“ dodává.

Pražan, který může cestovat jakoukoli tramvají, čeká obvykle pět až deset minut na spoj. Člověk se zdravotním postižením může čekat na nízkopodlažní spoj i hodinu, jelikož nízkopodlažních tramvají jezdí po metropoli okolo 20 %, bezbariérových autobusů zhruba třetina a 23 stanic metra má stále bariéry.

Vozíčkář a asistent jako Horymír a Šemík

Vítězná skupinka pojala projekt symbolicky, a sice osud člověka s postižením a jeho asistenta připodobnili osudu Horymíra a Šemíka, kteří figurují ve známé vyšehradské pověsti. „Horymír symbolizuje člověka s postižením, Šemík jeho asistenta. Mezi postiženým a asistentem existuje vzájemná spolupráce, stejně jako u Horymíra a Šemíka,“ vysvětluje Vanek.

A co bylo pro studenty nejnáročnější? Překonávání bariér a fyzická zdatnost při obsluhování invalidního vozíku. „Je to fyzicky náročné, když na to člověk není zvyklý. Ani jsme moc nevěděli, jak se s vozíkem pořádně zachází, přicházeli jsme na to za chodu,“ vypráví Vanek.

Lidé jsou ochotní pomáhat

Ačkoli v průběhu dne narazili na mnoho bariér, vždy se setkali s ochotou lidí pomáhat. „Přesvědčili jsme se, že lidé chtějí člověku s postižením pomáhat, takže problematika života se zdravotním postižením je spíše o bariérách ve veřejném prostoru a v dopravě,“ uvádí Vanek.

Skupinka tento fakt ilustrovala na situaci, kdy navštívili jednu restauraci v centru.

Bezbariérový záchod a schody

„V přízemí restaurace byly pouze vysoké stoly, takže člověk na vozíku se zde nemohl najíst. Nízké stoly byly v prvním patře, kam však vedly pouze schody. Nebyl tu žádný výtah,“ vypráví Vanek. „V přízemí byl však nově vybavený a prostorný záchod pro vozíčkáře, což je nyní povinné. Vypadalo to skoro, jakoby si tam člověk s postižením mohl dojít na záchod, ale nemohl se tam najíst, což nás pobavilo,“ dodává.

Personál restaurace nakonec situaci vyřešil tak, že studenty dopravil do prvního patra nákladním výtahem. „Je vidět, že lidé jsou ochotni pomáhat za každé situace,“ poznamenává Vanek, který se v současné době věnuje dobrovolnictví u lidí se zdravotním postižením.

„Přemýšlel jsem o tom už dlouho, ale projekt mě inspiroval natolik, že jsem se po jeho skončení rozhodl ucházet se o dobrovolnictví,“ dodává.