Svitavy /ROZHOVOR/ - Tématem nově zvolené svitavské zastupitelky je zejména prorodinná politika, jejíž systematické uchopení na komunální úrovni není v tuzemských luzích a hájích běžné. Psycholožka, vedoucí mateřského centra, matka tří dětí se věnuje otázkám veřejného dění dlouhodobě. To je MONIKA ČUHELOVÁ.

Co si máme pod pojmem prorodinná politika představit? Jsou to jen dětská hřiště, školky…?
Baví mě pozorovat, jak před volbami skoro každý politik hovoří o tom, jak je pro něj důležité podporovat rodinu. Ale velmi často, když má dojít na činy, tak to přehluší „důležitější" témata. Co slova „podporovat rodinu" znamenají? Pro mě je o to tom, že se město zaváže, že bude pro rodiny vytvářet v rámci možností města kvalitní podmínky k životu na všech úrovních – od bydlení (startovací byty pro mladé rodiny), zaměstnání (podpora práce slučitelné s rodinou), volného času (hřiště pro všechny i pro teenagery, možnost trávit čas společně), přes vzdělávání (i pro dospělé, seniory, týkající se rodin), přímé podpory (slevy), míst přátelských rodině (koutky pro kojící matky), po aktivizaci seniorů (zapojení do veřejného života akcí). Témat a nápadů je mnoho. Spíš je důležitá koncepce – toto chceme a můžeme a uvědomění si – toto je téma, kterému se jako město chceme věnovat a kam chceme dávat peníze. Když nebereme rodinu a služby města pro ni jako celek, tak se nám rozplyne do jiných témat – sociální, vzdělávací – a tam potřeby rodiny překřičí jiná, více křičící témata, která město trápí a na „bezproblémovou" rodinu nezbyde čas ani peníze. Myslím, že je dobré stavět na tom, že rodina v pohledu celé generace je důležitá a že ji chceme podporovat a hledat možnosti, jak to budeme dělat.

Zájem o veřejné dění se u každého objevuje v jiném věku, v odlišné míře a s odlišným přístupem. Jak tomu je u vás?
Určitě mě veřejné dění, možnosti ovlivňování běhu světa, občanská společnost a možnosti jednotlivce „něco měnit" a přispívat k lepšímu světu zajímaly asi vždycky. Na základní škole jsem se pořád na něco ptala, na střední to byla revolta, punk a otázky svobody a později už to byly otázky: co sama mohu udělat pro to, aby bylo lépe. Ale stále se to ve mně bije, na kolik je důležité pracovat pro veřejný prostor a na kolik by měl člověk raději čas věnovat sobě a své rodině. Tak v tom hledám rovnováhu. Ale nemyslím si, jak říkají někteří lidé, že je důležité pouze pracovat na sobě a mít zodpovědnost pouze za svůj život. Jsme spoluzodpovědní za to, jak to u nás vypadá.

Ve volbách jste uspěla napodruhé. Domníváte se, že k tomu přispěla vaše uplynulá činnost v pracovní skupině pro rodinu?
Myslím, že k úspěchu spíš přispěla má dlouholetá práce v Krůčku a s rodinami, což je taková pracovní skupina pro rodinu v praxi. Své zvolení beru jako úspěch hlavně proto, že žiji ve Svitavách teprve dvanáct let. Jsem ráda, že lidé za mnou vidí kus práce. A samozřejmě za celým Sdružením pro město Svitavy (SPMS), za které jsem kandidovala.

Jste psycholožka, ovšem kromě psychologie jste vystudovala obor sociální práce. Zdá se, že pro činnost v komunální politice máte dobré odborné předpoklady právě pro oblast sociální. Každý zvolený zástupce má své priority, se kterými do volené funkce přichází. Jaké jsou vaše?
Mé priority jsou samozřejmě prorodinná politika města a otázky sociální oblasti. Myslím, že na obě témata jsem v teoretické oblasti odbornice. Otázkou je, jak se věci, které vnímám a od lidí slyším, že jsou důležité, podaří dostat do praxe. Na to jsem hodně zvědavá, na tu politickou rovinu práce. Protože vědět, že je něco důležité a opravdu se tomu aktivně věnovat, to jsou dvě spojené, ale v praxi ne vždy propojené roviny. Každý víme, co je pro nás důležité, ale realizovat to v praxi? S tím se denně setkávám při konzultacích s klienty, kteří vědí, že je pro ně třeba důležité být s dětmi, ale času jim věnují málo; že chtějí být zdraví, ale místo cvičení se dívají na telku… Takže neztratit z očí své priority a dávat je do praxe. No a k těm prioritám patří otázky rodinné politiky – město, které umožní kvalitní život celé rodině – všem jejím generacím. Mimo práci v prorodinné oblasti je to sociální oblast. Nyní je období, kdy končící evropské projekty, na kterých je mnoho sociálních služeb finančně závislých, klade otázku, které sociální služby jsou potřeba? Kterých je více, které jsou nepotřebné? Kolik peněz na co dáme? Posledním mým tématem je zapojení a aktivizace občanů. Pro mě konkrétně to je pracovní skupina pro rodinu, která bude otevřená veřejnosti a ve které budou občané moci spoluutvářet město. Aktivizace lidí a vytváření občanské společnosti, zapojení do chodu, spoluzodpovědnost. Přestat si myslet: za mě to rozhodne někdo jiný, zodpovědnost má někdo jiný. A také je pro mě hodně důležitá aktivizace žen a jejich zapojení do veřejného prostoru a otázka dobrovolnictví – otevření možností být dobrovolníkem.

Čím se podle vás liší práce politika a psychologa a co mají společného?
Jako psycholožka samozřejmě vidím psychologii úplně ve všem. Otázky komunikace, dokázat říci svůj názor i naslouchat druhým, spolupráce a týmová práce, důsledky chování, práce s emocemi svými i těch druhých, motivace… Těch průřezových témat je mnoho. V čem to bude jiné, teprve uvidím. Mně samotné to, že jsem psycholožka, pomáhá v životě obecně ve všech sférách, tak věřím, že tomu tak bude i ve sféře politické.

Častokrát slýcháme, že žen je v politice nedostatek. Na komunální úrovni, zejména v malých obcích, to však úplně neplatí. Čím si to vysvětlujete? Dá se zjednodušeně říci, že čím více práce a méně slávy, bojují muži o takové posty méně?
To je pro mě důležité téma, dokonce k němu i studuji literaturu. Je to tak, přestože žen je polovina, v politice jich je mnohem méně a čím výš jdeme, tím méně jich je. Skoro každá politička vám řekne, že politika je mužská záležitost, a to od kultury jednání po otázky toho, že vše se domluví v hospodě, a když máte malé děti, tak se tam nedostanete. Já sama, když vidím některé politiky – muže, tak si říkám: „Kdyby je doma čekaly děti a pračka plná prádla, tak by všechna jednání byla mnohem konstruktivnější." Až na to, že je často ty děti doma čekají, ale jejich priority jsou jinde. Takže je to o prioritách. Čemu dávám přednost a co jsem ochotna obětovat. Mnoho kamarádů – komunálních politiků – mi říká, že v týmech mají nejlepší ženy, ale když dojde na věc a mají se ty pracovité ženy zařadit na kandidátku, tak se schopná žena sama zařadí mnohem níž než neschopný muž. Takže je to o prioritách, řízení času, sebehodnocení. A také o tom, že pro ženy je těžší být úspěšná a veřejně vidět… A rovněž o podpoře, kterou mají doma, u svých partnerů. Bylo by super, kdyby žen v politice bylo více na všech úrovních.

Podíváme-li se do řad politiků, může se zdát, že tato sféra patří lidem ve věku 35 plus. Přesto mezi mladými lidmi slýcháme jasné názory, jak by měla společnost vypadat. Po prvotním rebelství však zájem o veřejné dění upadá. Proč? Jak lze motivovat mladé lidi, by se zapojovali do veřejných věcí?
Určitě je důležité s tématem politiky a společenské zodpovědnosti pracovat již ve školách. Školy by měly být přípravou pro život, takže diskuze o volbách, politice, možnostech změny a ovlivnění by měly být samozřejmostí. Jediná účinná motivace (opět téma psychologie) je motivace vizí, takže mladí by měli mít vizi, co a jak mohou udělat a proč by to měli udělat. No a určitě je to i na každé straně, aby i v období mezi volbami aktivizovala mladé lidi a zapojovala je. Ale k mládí zase patří i revolta, takže dejme každému životnímu období, co jeho jest. Shrnuto: je potřeba, abychom všichni viděli možnosti – chci pracovat pro veřejnost, být občansky aktivní – vidím možnosti, nemusím jen nadávat u piva, ale takto a takto mohu něco měnit, zapojit se.

Vaším tématem, kterým se jako psycholožka zabýváte, je slaďování rodiny a práce – osobního a pracovního života. Mnozí lidé, mají pocit, že je to někdy téměř nemožné.
Téma slaďování se přiřazuje rodičům, téma time – managementu manažerům – přitom jde o jedno a to samé. Já pracuji s tzv. time-managementem čtvrté generace, který se odvíjí od spokojenosti a vize. Mám své priority a ty mám ve svém plánu. Ano, občas je to složité, ale o tom je i balancování, takže občas nezbude, než vyvažovat: teď budu více pracovat a pak budu více s partnerem. Prostě lidi musí vědět, co je pro ně nejdůležitější a to mít ve svém životě. A čas patří k tomu nejhodnotnějšímu, co máme, takže jej prostě stačí dávat tomu nejdůležitějšímu, co má pro mě význam. A když člověk neví, kudy kam a je toho více, než co zvládá, tak se musí zastavit a znovu přehodnotit. Zeptat se, zda dávám svůj čas tam, kam má význam jej dávat.

Velmi intenzivně pracujete se skupinou žen na mateřské a rodičovské dovolené. Dá se toto období využít k osobnímu růstu?
To jsou dvě má témata – osobní růst a proměna ženy tím, že se jí narodí dítě. Ano, určitě je to období, kdy dochází ke změnám a mnoho žen se právě na mateřské najde. Rozhodně všem ženám doporučuji, aby tento čas využily jak pro dítě, tak pro sebe. Znovu najít co mě baví, pro co mám vášeň, v čem jsem nejlepší a nenahraditelná. Může to být období vzdělávání, hledání, můžeme zkusit podnikat, hledat své jiné místo na trhu práce i v životě. Určitě k osobnímu růstu patří i práce na rodičovských dovednostech a jejich překlopení do pracovní praxe. Každá kompetence, kterou získáme jako matky, se nám může výborně hodit do pracovního procesu, pokud s tím umíme pracovat a hlavně, pokud to umíme uvidět.

Sama jste během rodičovské dovolené se druhým a třetím dítětem vystudovala druhou vysokou školu, což je pro řadu lidí téměř nepředstavitelné. Proč? Je to jen lenost či strach, změnit svůj obor, rozšířit kompetence?
Do podobných věcí, jako je další studium, osobní rozvoj, práce na sobě a pro druhé, je dobré se pouštět, pokud sami chcete a pokud máte podporu rodiny, zejména partnera. Když je péče o dítě pouze na ženě, která nemá zázemí, prarodiče, kteří jí občas pohlídají dítě, pokud nemá partnera, který je zároveň otec a dává svůj čas rodině a dítěti, tak žena nemá absolutně žádnou šanci dál na sobě pracovat. Prostě mnoho lidí nevidí, kolik času každodenní péče o dítě zabere, kolik času dítě potřebuje. Pokud je na to maminka sama, tak opravdu zvládne být jen s dítětem a zabere jí to celé dny i noci. Pro mě je výchova dětí a prachobyčejné „bytí s nimi" to nejdůležitější. Zkrátka, když se nám děti narodí, tak s nimi máme být. Potřebují zažívat lásku, respekt, bezpečí. Ale neznamená to, že by to měla být sama žena – maminka, u které si dítě tyto potřeby naplňuje. V rodině (a vždy tomu tak bylo) by mělo být více lidí, se kterými děti jsou a kteří dítě milují. Takže je to o tom, dokázat si říci, co chci a ukázat druhým, co pro to potřebuji. Myslím, že mnoho mužů – tatínků by se zapojilo více, kdyby dostali prostor. Ale jsou zase i takoví, pro které je péče o dítě pouze záležitostí ženy. Jen je škoda, že si lidé moc neuvědomují zase již zmíněnou otázku času. Čas s malým dítětem vám nikdo nevrátí, pokud mu nedáte to, co potřebuje v raném dětství, již to nikdy nevrátíte.

Nadcházející čtyři roky budete mít jeden hlas, kterým budete spolurozhodovat o vývoji ve Svitavách. Kde by se podle vás mělo město rozvíjet, jaké máte vize o budoucnosti města a jaké problémy je potřeba řešit především?
Myslím, že Svitavy jsou pěkné místo pro život, kde si občané mohou najít to, co potřebují v různých oblastech i v různých životních stádiích. Samozřejmě jsou zde věci, které nás všechny trápí, a to věci malé i velké. K těm velkým patří samozřejmě nezaměstnanost. Zde musí město dál pracovat na tom, na čem může – v podpoře zaměstnanosti, podnikání… Otázka obchvatu je o velkém a intenzivním vyjednávání. K menším, ale důležitým věcem patří podpora komunity, otázka veřejného prostoru. Mně například moc vadí, jak ošklivé máme autobusové nádraží, ale nevím, zda bude možnost s tím něco udělat. Já bych chtěla ty čtyři roky, co budu v zastupitelstvu, dávat důraz na rodiny. Ano, opět bych byla ráda, abychom dostali ocenění Obec přátelská rodině, protože za tím je vidět práce. Zároveň chci, aby sociální služby ve městě byly i nadále kvalitní a pokrývaly potřeby potřebných, včetně problematiky bezdomovectví. A dále – dobrovolníci, komunita, občanská společnost… Těch malých a velkých témat je hodně a jsem ráda, že na nich v našem SPMS pracujeme společně.

Posledních osm let vedete Mateřské a rodinné centrum Krůček. Za tu dobu se centrum profesionalizovalo. Z klubu maminek, které se scházely dvakrát týdně v Plívově nadačním domě, vznikla organizace s třinácti zaměstnanci a milionovým rozpočtem. Proslýchá se, že chcete vedení fungující organizace přenechat jiným. Je to vaše umění odcházet?
Už dlouho si přeji, abych v tak parádní organizaci, jako je Krůček, mohla pracovat jako zaměstnanec. V Krůčku je množství krásné práce a díky nastavení pracovní doby a filozofie práce je zde velká svoboda i zodpovědnost. S kolegyněmi a kolegy si zakládáme na tom, že jde o práci slučitelnou s rodinou, samozřejmostí je od dítěte v práci po homeoffice. Takže jsme pod mým vedením vybudovali organizaci, která dělá smysluplnou a nezastupitelnou činnost a má nastaveny správné principy práce. Co jiného si přát, než moci přestat tuto organizaci řídit a moci v ní „pouze" pracovat? Chci se více vrátit k přímé práci s lidmi, maminkami, tatínky a dětmi a méně pracovat s papíry. Tak se těším, až se mi to podaří a budu se moci věnovat svým dalším projektům a vizím.

(syh)

Autor: Redakce