V takzvaných „šťastných“ dobách přestává být ctností přijímání pravdy o prostředí, v němž skutečně žijeme, zvláště pokud jde o porozumění lidské osobnosti a jejím hodnotám: přemýšliví pochybovači jsou odsuzováni... To zas vede k ochuzování psychologických znalostí, schopnosti rozpoznávat vlastnosti lidské povahy a osobnosti i schopnosti utvářet mysl lidí tvůrčím způsobem. Kult moci tím vytlačuje tyto rozumové schopnosti, jež jsou tak důležité pro zachovávání práva a pořádku pokojnými prostředky. Takže to, zda národ bohatne či chudne, pokud jde o psychologický světonázor, lze považovat za ukazatele, zda jeho budoucnost bude dobrá nebo špatná.
Andrew M. Lobaczewski, Politická ponerologie (nauka o zlu v politice – pozn. překl.), str. 60
Růžový nátěr politiky
Americká politika je plná lží, jimiž se jako národ krmíme. Naši politici nám obvykle nenabízejí výběr různých řešení, nýbrž různých sebeklamů. Tvrdí nám, jak jsme vynalézaví a jak jsme mocní a jak je naše unie silná. Že jako společnost odumíráme, to nám neřeknou; vždyť odumírá rodina, útočí se na otcovství, útočí se na mateřství; a stát – nejchladnější ze všech chladných nestvůr – přebírá odpovědnost za všechny a za všechno. Říká se tomu naděje a změna. Ale všude – jak se praví v básni - „obřad nevinnosti se potápí“.
V jiných úvahách jsem naznačil, že konservatismus se stal záležitostí politických funebráků, jejichž úkolem je dát mrtvole lepší vzezření, než měla zaživa. Liberalismus se zas zapojil do nejistého, neurotického podnikání, kdy prázdnota hledá další prázdnotu a kdy slabost neschopná vlastního přesvědčení a stálosti sní o řádu a autoritě právě proto, že je postrádá. A je to právě tato slabost, která nejlépe charakterizuje náš vnitřní stav, pokud jde o politiku, jako prázdnotu duše pyšnící se uměle vykonstruovaným soucitem s trpícím lidstvem. Je to podvod skrz naskrz. A ti, kteří mu věří, jsou pachateli i oběťmi zároveň.
V mém nedávném rozhovoru s Lewem Moorem, bývalým manažerem volební kampaně Rona Paula, jsme očima profesionála, který si sice dělá starosti, avšak neztrácí naději, mohli zběžně zahlédnout, jak vypadá politický systém v krizi. Neměli bychom sice přehánět, ale dráha naší politiky až příliš připomíná státy a národy, jež v minulosti neobstály. „Je nedostatek dětí”, napsal ve druhém století př. n. l. řecký historik Polybius. „Knihovny jsou jako hroby – pořád zavřené,” napsal v pátém století n. l. Ammianus Marcellinus. Rodina degeneruje, skutečné vzdělávání je v úpadku a to, které nastupuje na jeho místo, je pouhým padělkem.
V ohnisku krize jsou naše děti
Dnes zjišťujeme, že se rodina potýká s problémy, že klesá míra porodnosti. Co se týče naší intelektuální kultury, stačí se podívat na naše univerzity. Nenajdeme mezi nimi instituci, která by hledala pravdu; spíše se prosazuje politická korektnost. Nacházíme zde kult levičáckých agitátorů, plný omezenosti a nenávisti zaměřené do vlastních řad. Marxisty, fanatiky životního prostředí a tajné nepřátele společnosti, kteří fušují do politiky a prosazují jednak své přátele, jednak vlastní zvrácené názory. Ovšemže na univerzitách pracují i normální lidé. Jenže ti už dávno neudávají tón. Na většině areálů vysokých škol existuje spodní proudění podvratných vlivů. Thomas Sowell je ztělesňuje jako lidi, kteří „nevidí potřebu účastnit se konzultací o historii nebo se jinak podílet na procesu ověřování hodnot; stačí jim být při debatě o intelektuálních otázkách zajedno se svými vrstevníky nebo jinými intelektuály podobného ražení.”
Je čirým bláznovstvím, když lidé vydávají velké peníze za to, aby nepřátelé skutečného kapitalistického sytému jejich děti očkovali svým učením. Nepřátelé toho systému, díky němuž především je takové vzdělání možné. Andrew Lobaczewski v knize Political Ponerology (Nauka o zlu v politice) uvádí argumenty, že se nalézáme uprostřed velkého cyklu hysterie, v němž se lidé spokojeně smiřují s rostoucí nemravností a psychologickou slepotou, což nevyhnutelně vrcholí volbou špatných lidí za politické vůdce a vyučováním špatných myšlenek na univerzitách. Píše, že za prosperujícího režimu, když se utápíme v příjemných myšlenkách, nabývají vrchu „podvědomé faktory“. Hledání pravdy se stává nežádoucím. Z bezděčného vytěsňování údajů, které se nám nehodí, se stává rutina. Je to důsledek hysterického stavu, který zapouští své kořeny v době míru a prosperity kdy lidé méně přemýšlejí. Podle Lobaczewského „postupné vytváření zla nabývá na intenzitě v každém společenském žebříčku ... až nakonec vše vyústí do zlých časů.“ (A to je právě to, co vidíme.)
Historie se rýmuje
Takto vítězství a prosperita, za něž Řím vděčil Scipionům, přivodily cézarovské pustošení. Mír a prosperita Augustovy doby vedly ke zločinům Caliguly a Nerona. Od prosperujícího panování Antonia Pia a Marka Aurelia vedla cesta k degeneraci Commodově a k temné tyranii Alexandra Severa. Vidíme zde, jak se období osvíceného stoicismu střídají s obdobími hédonismu tyranů. Tato myšlenka by nás neměla překvapovat. Vždyť v tom žijeme.
V minulém století postihla svět velká morová rána – komunismus. Nakažlivým jej učinila prosperita vládnoucích tříd a nemyslící pýcha lidí, kteří dokázali vidět pouze příležitosti, ale vůbec nikdy nebezpečí. Zas a zas se ukazuje, že optimistická představa o „dobrotě lidí“ je klamná. Tento bláhový nesmysl vydávaný za politickou debatu jsme si dodnes neopravili, jelikož naše prosperita přežila. Dnes tak populární socialistické experimentování ovšem musí vyústit ve strašlivou pohromu. Svaz sovětských socialistických republik byl nejdéle trvajícím bludem veškerých dějin a stál životy desítkek milionů lidí. Komunistická Čína byla stejným případem. Avšak americká levice dodnes sní o „moci pro lid“ a o vyrovnání ekonomických rozdílů; takže skutečně musí dojít k děsivému puštění žilou: buď tím, že naše země bude zradou vydána zahraničním socialistickým silám, nebo půjde o zradu vnitřní – nebo o kombinaci obojího.
Ty země, kde si socialismus okusili v plné síle, již mají své zkušenosti s vymýváním mozků, jaké dnes kvete na našich vysokých školách. Osoby s jasným myšlením za komunistické vlády mnohde zlikvidovali. Zde v Americe se stále více přibližujeme komunistickému typu státu a nalézáme se tudíž kdesi uprostřed. Kariéra některých lidí spěje k zániku ne proto, že jsou komunisty, nýbrž protože jsou antikomunisty. Vede se virtuální válka o nadvládu nad našimi institucemi a strana vlastenců prohrává krůček za krůčkem. Avšak žije se dobře, obchody jsou plné zboží a tak se nikdo neobtěžuje, aby nějak účinně zasáhl. Dokud naše prosperita trvá, budeme k rudé záplavě, která se plíží k našim hranicím, slepí. Budeme přikyvovat k ničení otcovství i mateřství. Budeme přikyvovat k zániku rodiny a rostoucí zkaženosti církví. Budeme přikyvovat k socializaci zdravotní péče. Budeme přikyvovat komunistům na univerzitách. Budeme přikyvovat komunistům v Kongresu, v Bílém domě i v soudnictví. Žije se nám dobře, tak nač se plašit?
Příznaky blížící se bouře
To hédonismus z nás udělal tak hloupé a zkažené lidi. A dokud na nás katastrofa nedolehne naplno, nebudeme chtít o nějakých reálných řešeních ani slyšet. Evropa za poslední války vytrpěla obrovské ničení a ztráty. Stovky měst se ocitly v troskách a zahynuly miliony civilních obyvatel. Za viníka byl označen nacismus (neboli národní socialismus). To je dobře a správně, avšak obvinění se dostatečnou měrou nerozšířilo na další viníky a proto budeme muset vytrpět další světovou válku – kvůli socialismu mezinárodnímu. Komunistický čínský režim se už dnes připravuje na válku a čínský prezident řekl svým generálům, aby byli připraveni. Cituji z článku:
Xí Jinping nařizuje Čínské lidové osvobozenecké armádě bojovou pohotovost. Státní média užívají tvrdých slov jako „nezlomný”, „neochvějný“, „nekompromisní“. Jeden akademik věnující se obraně varuje národ, aby se připravoval na Třetí světovou válku. Jistý generálmajor ČLOA v činné službě se vysmívá, že Japonsku dokáže dát za vyučenou už pouhá třetina jeho ozbrojených sil.
V téže době plánuje Rusko rozmístění taktických jaderných zbraní na nedávno připojeném Krymu. Nejenže tedy zabírá území svého souseda, nýbrž ještě na předmět svého záboru přikládá nezničitelnou atomovou pečeť. Zaznívají hlasy, že toto přemístění jaderných zbraní je porušením dohody mezi Ruskem a NATO z roku 1997. A přesto se vláda Spojených států nadále zapojuje do jednání o jaderném odzbrojení – a USA budou svou bojeschopnost nadále oslabovat. Vážně, to je stále na programu. „Rozšířené rozumování, které často není příliš rozumné, tvrdí, že by armáda neměla čelit žádným problémům se snižováním svého stavu, protože to jsme už předtím dělali“, píše penzionovaný armádní generál Gordon Sullivan v článku uveřejněném na DefenseOne. „To je špatně. Sloužil jsem v armádě jako náčelník generálního štábu v době po období studené války, kdy se její stav snižoval, a tak mohu zcela jasně říci, že tentokrát je to mnohem horší.“ Dále generál Gordon poznamenal: „Jsme svědky souběhu událostí, které navodily riziko ohrožující naši bezpečnost a obranu. To je třeba přiznat a postavit se proti tomu.“
Ale neuděláme to, protože nepřítel je uvnitř našich bran.
Prosperita poškodila národ nenávratně
Škoda, kterou nám nepřítel způsobil jedenáctého září, byla pro účely intelektuální a mravní nápravy nedostatečná. Po dobu několika dní či týdnů začínala naše kolektivní psýcha chápat, v jakém jsme nebezpečí – a přece jsme sklouzli zpátky do hédonismu a režim, v němž vládnou supermarkety, získal novou životní smlouvu. Jak poznamenal Lobaczewski, „Amerika... dospěla poprvé za svou krátkou historii na své naprosté dno... Emocionálnost vládnoucí individuálnímu, kolektivnímu i politickému životu a podvědomý výběr se záměnou hodnot v uvažování... vedou k celonárodnímu egoismu.“ Tento egoismus můžeme nazvat též „narcismem“. Podle argumentů, které na Generation Me uvedl Jean Twenge, se Spojené státy staly narcističtějšími, zvláště po roce 1964. Přispěly k tomu různé faktory, bezpečně však můžeme říci, že hlavní příčinou je americká prosperita. Narcista tak vytvořil to, co v jedné ze svých povídek popsala Agatha Christie: uzavřel se do téměř neprůstřelného brnění. Bylo tak neproniknutelné, že mnohé šípy se od něj prostě odrazily. Avšak spisovatelka ukázala, jak muž uzavřený v takovém brnění třeba ani nepozná, že je cílem útoku. Bude příliš pomalý na to, aby viděl, slyšel a uvědomil si nebezpečného nepřítele. To velmi odpovídá naší situaci. Americká narcistická kultura považuje sama sebe za nezranitelnou. Nejsme schopni připustit, že na nás někdo útočí. K tomuto stavu podal výklad mistr narcismu Sam Vaknin: „Ironií je, že narcisté, kteří sami sebe považují za světácké, bystré, znalé, chytré, vzdělané a vychytralé, jsou ve skutečnosti nadprůměrně naivní – a to proto, že narcista je napodobenina; jeho já je falešné, jeho život vybájený: neobstál ve zkoušce s realitou. Narcisté žijí ve vyfantazírované zemi, která je jen a jen jejich, kde jsou středem vesmíru, obdivováni, obáváni, chováni v úctě a respektováni pro svou všemohoucnost a vševědoucnost.“
Ach, jak ti mocní padli!
Americký režim supermarketů nemá problémy proto, že bohatí vykořisťují chudé. Má je proto, že výsledný hédonismus produkuje stále se rozšiřující síť padělků s patologickými společenskými účinky. Amerika nechápe, že společenství její inteligence selhalo na celé čáře, nechápe, že bankovní systém selhal na celé čáře, nechápe, že celý politický systém je na cestě k selhání. V mém rozhovoru s Lewem Moorem, bývalým manažerem volební kampaně Rona Paula, můžeme do tohoto selhání nahlédnout (pokud víme, jak se dívat). Současný politický systém je zaměřen tak, že se v něm nejdůležitější otázky a problémy musejí odsouvat stranou a že pravda se zde nesmí – a nemůže – říkat.
Komentář uveřejněn k 12. říjnu 2014. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.