Zvětšit obrázek
Daniel Raus.
(Archiv D. R.)

Dvacáté století bylo érou velkých ideologií. Kromě nacismu v něm zanechal hlubokou stopu komunismus. A je zajímavé se na něj podívat očima psychologa. Přesně to udělal Jindřich Kabát, psycholog a bývalý politik, který v posledních letech přednáší střídavě v Česku a ve Spojených státech. Před pár týdny vydal knihu Psychologie komunismu.

Jak je možné, že se kdysi s ideály komunismu ztotožnilo tolik lidí? Proč na několika místech světa dodnes přežívají režimy, hlásající třídní nenávist? A čím přitahuje marxismus různá hnutí odporu na počátku 21. století? Chcete-li najít odpověď na tyto otázky, musíte se zřejmě zamyslet nad psychologií komunismu.

Autor stejnojmenné knihy Jindřich Kabát je přesvědčen, že jde o téma, aktuální i dnes. Už proto, že mladší generace vědí o dané minulosti stále méně. Jedním z impulsů pro něj byly otázky amerických studentů:

„Mě vyprovokovala jedna z otázek studentů, když se mě zeptali, jak vlastně skončili všichni komunisti, kam odešli po roce 1989, zda emigrovali do Sovětského svazu nebo na Kubu?“

Zdá se tedy, že s pokračujícím časem je stále důležitější zaznamenat pro budoucnost – kromě drastických příběhů – také analýzu psychologických momentů, jež mají přirozeně obecnější platnost. Jde o to, vystihnout a popsat psychologickou podstatu komunismu. Za aktuální to považuje i bývalý disident a dnes biskup Václav Malý:

„Především že je to sondou do lidské duše, která byla za komunismu velmi poškozena, a ta nebezpečí poškození duše existují i dnes. Takže to je důležitá výzva pro nás všechny, abychom se nad sebou zamysleli“.

Úspěch někdejších komunistů lze přičíst mechanismu strachu, na kterém systém založili. A bylo by naivní myslet si, že lidé 21. století budou vůči něčemu takovému imunní. Toho se obává zakladatel Nadace pro boj s korupcí Karel Janeček, který vydání knihy podpořil.

„Proč je člověk schopný špatných věcí, a naopak, jak motivovat lidi, aby něco dokázali, aby nalezli osobní odvahu, to je velmi poučné a já věřím, že to společnosti může pomoct“.

A na závěr ještě slovo vydavatele Martina Vopěnky, který tvrdí, že s minulostí se stále ještě vyrovnáváme:

„Tuto knihu jsem vydal hlavně kvůli sobě, protože stále cítím tu minulost, ve které jsem prožil polovinu života, jako nedořešenou, a spoustu otázek jako nezodpovězených“.